Zjevení v Candelarii
Byl pošmourný, větrný den a rozbouřený oceán zle dorážel na pobřeží Tenerife. Dva guančtí pastevci by v té chvíli raději byli ve své jeskyni a hřáli se u ohně, než pobývali v té čině. Ale práce je práce. Kozy se do ohrady samy nezaženou. A tak spěchali, aby byli co nejdříve hotovi, když na pobřeží uviděli přízrak – alespoň tak nějak probíhalo zjevení Panny Marie z Candelarie před více než šesti stoletími.
Dnešní Candelaria
Domorodí Guančové před dávnými časy obývali jen pobřeží Tenerife, které bylo členěno na devět království, z nichž každému z nich vládl náčelník (v domorodém jazyce mencey). Středu ostrova, kde ční mocný, pět set tisíc let starý vulkán Pico del Teide, se po většinu roku stranili, neboť bylo sídlem Guayoty, ďábelské bytosti, která když se rozzlobila, otřásala zemí a vyvrhovala mraky, které byly s to zastínit slunce. I přes občasnou Guayotovu zlobu život v devíti královstvích pokojně ubíhal, Španělé, kteří ostrov jednou dobudou, prozatím nechávali Guanče na pokoji. Ne však věci nadpřirozené. Rok 1392 otřásl guančským světem, to když dva pastevci spatřili na pobřeží poblíž dnešního města Candelaria zjevení. Jednalo se o tmavou postavu, stojící na útesech v záři světla, evidentně ženského pohlaví. Pastevci se k ní nezachovali zrovna galantně, ba co víc, jeden z nich se na ni pokusil hodit kámen, paže mu však v té chvíli zchromla. Druhý na to šel ještě více zhurta, zaútočil na zjevení nožem – místo, aby ho bodl, se však bodl on sám. To už bylo na oba chlapíky příliš, nechali kozy kozami a vzali nohy na ramena. Utekli ke svému menceyovi, sídlícímu na místě dnešního Güímaru, a o tom podivném stvoření, stojícím na útesu, mu vše pověděli. Následovala další výprava na pobřeží: její členové zjistili, že oba pastevce ve skutečnosti vyděsila socha z černého dřeva, zjevně vyplavená vodami oceánu na břeh. Jistě to je vtělení Chaxiraxi, vzpomněli si Guančové na jednu ze svých bohyní, Matku Slunce ztotožňovanou se souhvězdím Canopus. Náčelník ji tedy pro jistotu zabavil a přenesl ji do jeskyně Chinguaro na území dnešního Güímaru, která sloužila jako jeho palác. Později však byla přesunuta blíže k místu, kde se původně „zjevila“, konkrétně do jeskyně Achbinico na pobřeží u Candelarie.
Pobřeží u Candelarie - zde se pastavecům zjevila Panna Marie
Když ostrov dobyli Španělé vedení Alfonsem Fernándezem de Lugo, projevili se stejně kreativně jako Guančové. Jen pro změnu ztotožnili sochu (která údajně nesla v jedné ruce svíčku a v druhé dítě) s Pannou Marií a jeskyni proměnili v kostel svatého Blažeje. Blízko něj začalo vznikat nové koloniální město, pojmenované podle svíčky, kterou nesla madona v ruce – Candelaria (candela znamená španělsky svíčka) – a poutní kostel, kam byla socha později přemístěna. Vydržela tam však jen do roku 1789, kdy svatostánek vyhořel. I další osudy černé madony byly dramatické: jako kdysi přišla z moře a byla vyplavena na břeh, tak do vln oceánu zase odešla. V roce 1826 totiž Tenerife zasáhla vlna tsunami a sochu si vzala s sebou. Dnes tedy můžete vidět v novém poutním kostele jen její kopii oděnou do barokního hávu. Sláva Panny Marie z Candelarie však přetrvává, je patronkou Tenerife a její „kult“ se rozšířil i do zemí Latinské Ameriky.
O zjevení v Candelarii jsem se poprvé dočetl v knize „Po stopách černé bohyně“, kterou napsal můj oblíbený autor Jan A. Novák (Alpress, 2017). V té chvíli už jsem věděl, že poletím na Tenerife a že tam navštívím pyramidy v Güímaru. A jelikož je Candelaria poblíž, byl by hřích nepodívat se na zoubek i jí.
Malpaís de Güímar
A ještě jednou Malpaís de Güímar, tentokráte turistický rozcestník
Své putování po stopách Panny Marie z Candelarie a dávných guančských pastevců jsem zahájil v malém městečko Puertito de Güímar, které, jak název napovídá, je de facto güímarským přístavem. Poblíž se nachází přírodní rezervace Malpaís de Güímar, jíž vévodí vyhaslá sopka Montaña Grande. Nachází se tu nejen lávová pole se sukulentní květenou, ale i lávové jeskyně. V jedné, do níž jsem mohl nahlédnout otvorem ve stropě, jsem dokonce spatřil několik vybělených koster. Chvíli jsem si myslel, že to jsou jen nějaké atrapy pro zvýšení úžasu turistů, ale pak mi s lehkým zamrazením v zátylku došlo, že to tak asi nebude, že tam skutečně spadla nějaká zvířata a pak tam pošla, protože se nemohla dostat ven. Raději jsem se tedy klidil do uctivé vzdálenosti. Poté jsem kolem Montaña Grande zamířil k pobřeží, kde jsem se chtěl ve vesnici La Viuda napojit na zelenou turistickou stezku, která mě měla ve stopách černé Madony zavést až do Candelarie. Musím přiznat, že se mi až do La Viuda nešlapalo zrovna dobře, protože bylo dost větrno a oceán byl rozbouřený, navíc jsem se místy pohyboval na nepříliš vzhledných lokalitách, protože jsem se nacházel v oblasti průmyslového areálu Polígono Industrial Valle de Güímar. Navíc byly zdejší pláže neudržované a místy plné odpadků. Jediným zpestřením byla malba, znázorňující ono tajemné zjevení Panny Marie, kterou jsem „potkal“ ve vesnici El Socorro. Když jsem konečně dospěl do La Viuda a zamířil jsem po zelené, vedoucí do cca 2,5 km vzdálené Candelarie, situace se zlepšila. Každopádně počasí dál bylo na dvě věci, což náladě nepřidá, a pobřežní stezka nebyla ničím výjimečná, snad jen tím, že se někde v těchto místech před šesti sty lety zjevila pastevcům ona černá madona, respektive zde byla z vln oceánu vyplavena socha, která ji znázorňovala. Já žádné zjevení tedy neviděl a byl jsem rád, když jsem po sedmi kilometrech, které jsem ušel z Puertito de Güímar, konečně došel až do Candelarie. Zde se mi ovšem naskytl nádherný výhled na zdejší svatostánek.
Umělecká představa onoho zjevení
Sochy menceyů na candelárském nábřeží
Když jsem konečně sestoupil dolů do města, nastalo drobné zklamání. Kvůli vysokým vlnám bylo uzavřeno zdejší nábřeží, vedoucí až k jeskyni San Blas, kde byla původně uložena ona zázračná soška, umrtvující ruce guančských pastevců. Mohl jsem si alespoň prohlédnout sochy menceyů, stojící na candelárském nábřeží, a interiér poutního kostela Nuestra Señora de Candelaria, kde jsem mohl zhlédnout onu repliku černé madony v barokním hávu (fotografovat se uvnitř nesmělo).
Kruhová struktura v pohoří Teno
Tím bych mohl tohle povídání ukončit, já však ještě v závěru zabrousím trochu více do onoho „tajemna“. Jak totiž píše ve své knize „Po stopách černé bohyně“ Jan A. Novák, příběh černé madony „přesahuje rámec křesťanské víry a míří k tajemstvím ještě hlubším. Panna Maria Candelárská možná představuje nejnápadnější indicii naznačující přímé spojení mezi mariánským kultem v křesťanství a pravěkými kulty ženských božstev, které můžeme vystopovat až do doby kamenné.“ Za zmínku stojí to, že Guančové měli podobně jako dávní megalitičtí Malťané zálibu v kruhových svatyních, v nichž uctívali sochy obtloustlých Matek (spodní polovinu jedné z nich lze vidět například v chrámovém komplexu Tarxien v maltské Paole). Legenda o Panně Marii z Candelarie pak může být odrazem tohoto kultu a samotná socha mohla být jednou z těch, které byly uctívány v dávných svatyních. V tom případě by měla mnohem starší původ. Sám jsem při turistice v pohoří Teno narazil na zvláštní kamennou ohradu s balvanem uprostřed. Vyznačená je dokonce na mapě, ovšem bez popisku. A podobných okrouhlých struktur je v pohoří Teno evidentně víc. Jedná se o pozůstatky dávných guančských kultovních míst, anebo o záležitost starou jen pár desítek let? Netuším. Možná se ale kvůli rozřešení té záhady na Tenerife ještě někdy vrátím.
