Záhada dinosaurů

Páteční odpoledne pro mě obvykle bývá ve znamení nákupů. Ani 7. června tomu nebylo jinak. Ověšený taškami v jedné ruce a s Briannkou na vodítku v ruce druhé (jo, i ona ráda nakupuje…), jsem kráčel kolem čáslavského knihkupectví, když jsem si jí všiml – knihy, která ovlivnila mé dětství a následně literární tvorbu. Vyšla v roce 1993, jmenovala se Záhada dinosaurů a neměl ji na svědomí nikdo menší než český cestovatel a spisovatel Jaroslav Mareš.

 

 

Tehdy u mě vrcholila dinosauří mánie (kterou posléze vystřídal zájem o vesmír, následně o geografii a aktuálně o historii…) a já ji dostal od tety. Pro osmiletého kluka to bylo trochu náročnější čtení, s přibývajícími léty jsem však publikaci přišel na chuť. Vynikající je už sám úvod, v němž se autor věnuje průkopníkům paleontologie, jejich příběhy by samy vydaly na román – děsně se mi například líbilo čtení o „válce o kosti“, která probíhala v 19. století mezi dvěma význačnými americkými paleontology – Charlesem Othnielem Marshem a Edwardem Drinkerem Copem. Přiznám se, že jsem při čtení více fandil Copemu. Následující část se věnuje samotným dinosaurům, a aby nebyla tak strohá, autor ji opepřuje krátkými (mnohdy však sugestivními) příběhy z jejich života, které svého času značně rozviřovaly mou dětskou představivost. Vrchol knihy však přišel až v jejím závěru: zde se řeší záhady, spjaté s dinosaury. Jejich teplokrevnost, zda mohl vzniknout „dino sapiens“, ale zejména to, zda mohli přežít dodnes. Tehdy jsem se poprvé dočetl o tajemném mokele mbembe a ještě záhadnějším čipekve, vodním lvu. Děsně mě to fascinovalo.

 

Když jsem ve svých 19 letech začal psát můj první román, nebylo jiné volby – byl zasvěcen těmto dvěma legendárním zvířatům. A asi to bylo dobrá volba, protože se mi ho nakonec podařilo publikovat – v roce 2008 vyšel u Alpressu pod názvem Démoni pralesa, před nedávnem se objevil i v audioknižní podobě. Záhada dinosaurů však ovlivnila i mé další dílo, Smrtícího červa, který vyšel minulý rok v mém Nemetonu. Jaroslav Mareš v ní totiž píše o další dinosauří záhadě, která mě v dětství fascinovala, a to o tajemném deinocheirovi a jeho fosilii, sestávající pouze z předních končetin vskutku obřích rozměrů. Jelikož se hrdiny mého dobrodružného thrilleru stali členové české paleontologické expedice, bylo zcela jasné, že přijde „Úžasná strašlivá ruka z pouště Gobi“ na přetřes. Při psaní mi byla Záhada dinosaurů pomůckou, ovšem už to nebyla ta původní kniha, kterou mi kdysi věnovala teta. Přiznávám, jako dítě jsem nebyl ke knihám příliš šetrný, a tak se záhy proměnila v salátové vydání, jehož existenci nakonec ukončil odpadkový koš. Knihu jsem si tedy v rámci přípravy na sepsání Smrtícího červa vypůjčil v místní knihovně. Při té příležitosti jsem si z ní okopíroval i pasáže, které se týkají dinosaura s překrásným jménem Epanterias amplexus, což je velký jurský teropod. Rozhodl jsem se totiž, že bude hrát hlavní roli v prvním díle dobrodružné sci-fi trilogie Archa, kterou v budoucnu na Smrtícího červa navážu. A nepůjde tam jen o kosti, epanterias se dostaví i osobně! Nu, kopie můžou letět do koše – Záhadu dinosaurů, kterou jsem v pátek uviděl ve výloze knihkupectví jako antikvariátní kousek, jsem si bez delšího přemýšlení koupil. Jsem rád, že se ke mně po letech vrátila, navíc je ve skvělém stavu, vypadá téměř jako nová! Stane se tak ozdobou mé knihovny a až začnu psát první díl Archy, sáhnu po ní.

 

Autor Záhady dinosaurů, Jaroslav Mareš, už pár let nežije. Takže bych mu chtěl alespoň na nebesa poděkovat za tuhle úžasnou knihu, která tolik zjitřila mou dětskou představivost a ovlivnila i mou spisovatelskou kariéru. Díky, pane Mareši!