Vydejte se po stopách tajemného národa Garamantů!

Čas kvapí a za měsíc spatří světlo světa druhé vydání mého dobrodružného románu Srdce Sahary, přináležejícího k volné sérii Scott & Rogers. Proto jsem připravil pár upoutávek a zajímavostí, které budu cca po týdnu zveřejňovat. Začněme tajemným saharským národem Garamantů, který si v románu beru na paškál.

 

 

Jedná se o skutečnou starověkou civilizaci, která se kolem prvního tisíciletí před naším letopočtem objevila v libyjském regionu Fezzán. Ve svých spisech se o ní zmiňoval i slovutný Hérodotos, otec dějepisu. Garamantové prý zušlechťovali slanou půdu, chovali velká stáda dobytka a na vozech tažených koňským čtyřspřežím chytali domorodé Etiopany a odváděli je do otroctví. Další antičtí autoři Garamanty popisovali jako divoké pouštní barbary a lupiče žijící v primitivních obydlích, národ bez vlastní kultury a cti. Tak na ně donedávna pohlíželi i historici.

 

V druhé polovině dvacátého století však nalezli archeologové ve wádí Ajal, což je osmdesát mil dlouhá propadlina uprostřed pouště, trosky velkého města. Stálo na uměle vyvýšeném terénu, bylo obehnané hradbami a v době jeho největšího rozkvětu v něm žilo několik tisíc obyvatel. Vědci nejdříve netušili, kdo ho postavil, nakonec se však jejich pohled obrátil právě ke Garamantům, které museli pod tíhou nálezů de facto rehabilitovat.

 

Díky satelitnímu snímkování archeologové zjistili, že jsou pod písky Fezzánu pohřbené desítky měst a stovky menších osad. Postupně se ukázalo, že Garamantové tvořili vysoce vyspělou kulturu s vlastním psaným jazykem a s rozsáhlými znalostmi metalurgie. V architektuře se často inspirovali kulturami, s nimiž přišli do styku: svoje chrámy a hrobky odkoukali od Egypťanů anebo od Římanů. O jedinečnosti Garamantů svědčí i to, že se dokonale adaptovali na saharské klimatické podmínky. Pomocí důmyslného systému zavlažování pomocí fogár – podzemních tunelů, rozvádějících vodu z hlubinných ložisek – se jim podařilo kultivovat značnou část pouště a díky strategické poloze svých sídel ovládali všechny cesty mezi pobřežím Středozemního moře, které posléze zabral Řím, a subsaharskou Afrikou. Garamantské karavany přivážely z jihu sůl, pšenici, zlato a otroky a obchodovaly s nimi. Byli to také schopní bojovníci, kteří častokrát válčili i s Římany, neboť ti si je chtěli podmanit a učinit z nich svou provincii. Na druhou stranu však pro ně byla říše v období míru důležitým obchodním partnerem. Takže když došlo na konci čtvrtého století našeho letopočtu k jejímu úpadku a rozdělení, byla to de facto stopka pro transsaharský obchod. V té době přišla další rána – Garamantům začala docházet voda z podzemních zásobáren. Snažili se dostat do spodních vrstev, ale bylo to příliš namáhavé, umíraly přitom stovky otroků. Jejich civilizace pomalu zanikala a nakonec došlo k rozdrobení jejich království. Definitivním hřebíčkem do jejich rakve pak byl islámský vpád v sedmém století našeho letopočtu.

 

A právě tehdy začíná příběh Srdce Sahary. V prologu, který se odehrává v roce 775, navštíví arabský učenec Musa Ibn Ahmed poslední garamantské město, které si postupně bere poušť. Seznámí se tu nejen s tajemnou královnou Nemfir, ale zároveň je svědkem moci tajemného artefaktu, jemuž Garamantové říkali Ulld Tenarawen – Srdce Sahary – a ukrývali ho v síti fogár hluboko pod ústředním městským chrámem. A právě o něj na stránkách románu půjde především…

 

Srdce Sahary vychází již 23. srpna!