Vesmírná asociace je na konečné zastávce a v protektorátní Lipnici vás pohltí hrůza
Jelikož se řadím mezi hyperaktivní autory, rozhodně jsem za předchozí měsíce neprokrastinoval, ba co víc, ještě jsem přeřadil na vyšší obrátky (a musel jsem obměnit klávesnici, protože to ta původní nevydržela… :-D). Přináším tedy souhrn všeho, co se za uplynulé tři měsíce v mé tvorbě odehrálo, plus ukázky z chystaných románů.
Nejvíc práce jsem odvedl na mysteriózním thrilleru z protektorátní Lipnice nad Sázavou s pracovním názvem „Synchronicita“. Román jsem dopsal, nyní odpočívá a čeká na úpravy, které proběhnou co nevidět. Musím se přiznat, že mě jeho psaní velice bavilo, i kvůli tomu, že jsem při tvorbě ozkoušel pár novinek:
- Je to první thriller, který píšu v ich formě (kterou jsem si vypiloval na cyklu space oper Vesmírná asociace).
- Je to můj první román, který se (vyjma prologu a epilogu, v nichž se podíváme do USA roku 1969) celý odehrává v českých reáliích.
- Je to má první kniha z období druhé světové války.
- Odehrává se v místech, která se nacházejí velice blízko mého domova, takže je můžu opakovaně navštěvovat. Musím přiznat, že když jsem stanul ve skalách, kde dle lipnické kroniky učinili 16. března 1943 místní chlapci hrůzný objev (ta událost byla roznětkou k námětu Synchronicity), měl jsem husinu a o to víc jsem byl z tvorby románu nadšenější.
Původně to nebylo v plánu, ale nakonec jsem knihu doplnil o několik flashbacků, které se odehrávají v koncentračních táborech (ono jedním z námětů jsou nacistické pokusy na lidech). Ve svých románech jsem už napsal mnoho hororových scén, občas jsem byl k postavám krutý, nebránil jsem se explicitnímu vyjádření násilí, nicméně to všechno byly jen moje fabulace – nikdy jsem nebyl tak zhnusený, jako když jsem psal v Synchronicitě scény inspirované skutečnými událostmi. A ze závěru poslední kapitoly mi bylo vyloženě špatně, nicméně přesto jsem ji napsal tak, jak jsem zamýšlel. Myslím si, že o to bude kniha působivější.
Slíbil jsem nějaké ukázky, tak zde přikládám jednu ze Synchronicity:
Díval jsem se na nějaký velký dřevěný barák, několik mužů oděných v jednodílných kombinézách s kapucemi a s dlouhými plátěnými rukavicemi na rukách právě zatloukalo jeho okna a dveře prkny.
Buch. Buch.
Nade dveřmi byl umístěn velký červený kříž, pod ním nápis Krankenhaus.
Nemocnice.
Jakmile byli muži v kombinézách se svou prací hotoví, přišli k blízkému skříňovému nákladnímu vozu, otevřeli ho a vyňali z něho několik kanystrů s benzínem. Ten začali rozstřikovat na stěny budovy.
Podíval jsem se na svou ruku – i já ji měl chráněnou plátěnou rukavicí. Držel jsem v ní zapalovač. Škrtl jsem. Ozubený mechanismus třel o kamínek, ale oheň nevykřesal. Udělal jsem to po druhé. Vyšlehl plamen. Chvíli jsem ho pozoroval, otáčel jsem zapalovač v ruce.
Potom jsem zamířil k nemocnici, ve vzduchu se vznášel zápach benzinu. Jak jsem se blížil k domu se zatlučenými okny a dveřmi, došlo mi, že není prázdný. Že ve škvírách mezi jednotlivými prkny vidím oči vytřeštěné hrůzou. Tam, kde byla mezera větší, byly i prsty, zaháknuté do dřeva, mnohdy i krvácející.
Věděl jsem, že jsou všichni lidé uvnitř nemocní. Že nejen pacienti, ale i lékaři a ošetřovatelky trpí skvrnitým tyfem. Že tam došlo k epidemii. A já ji musím zastavit dřív, než se rozšíří.
Eine Laus, dein Tod.
Veš je tvoje smrt.
Přiblížil jsem plamen, vykvetlý nad zapalovačem, ke stěně. Ihned se po ní rozeběhly namodralé plameny.
Odstoupil jsem do uctivé vzdálenosti, přitom jsem si chránil tvář proti plamenům, které rychle zachvacovaly budovu. Slyšel jsem křik lidí, uvězněných uvnitř, zejména kvílení žen.
Tyfus je nejlepší zničit žehem.
Během dubna a května jsem také pracoval na novém dobrodružném thrilleru, který jsem avizoval v předcházejícím článku (novinky, novinky, novinky). Připomínám, že se jmenuje „Červ“ a sledujeme v ní osudy české paleontologické expedice v mongolské Gobi. Napsána je zhruba třetina knihy, ukončil jsem ji ve chvíli, kdy došlo k jednomu zásadnímu objevu v oblasti Bayan Dzak (Planoucí útesy). Prozatím je zakonzervovaná, znovu se na ni vrhnu na podzim, až budu hotov s úpravami „Synchronicity“. A už se moc těším.
A ještě přináším ukázku:
Objevilo se před nimi mělké údolí, v jehož středu stál nomádský tábor. Většina rodin, která takto žila (během komunistické vlády byl tenhle tradiční mongolský způsob života zakázán, v devadesátých letech se však znovu rozmohl, aby nyní zaznamenal další úpadek), se stěhovala čtyřikrát za rok podle ročních období. V tomto údolí měli evidentně svůj letní tábor.
Když byli dostatečně blízko na to, aby Roman spatřil bílou jurtu, z níž trčel komín od kamen, a okolní ohrady (některé byly z kamenů, jiné ze dřeva a další ze starého pletiva), řidič zastavil tatru. Něco si mumlal mongolsky, Roman nerozuměl co, odhadl však, že je pekelně nervózní a byl by nejraději tisíc kilometrů odsud.
Vystoupil.
Ihned se do něho dala zima, v těchto nadmořských výškách (kočovnický tábor se nacházel přes dva a půl tisíce metrů nad mořem) citelná. Přejdou však dvě hodiny a poušť se promění ve výheň.
Roman se pozorně rozhlédl po táboře: některé ohrady zývaly prázdnotou, v další, složené z plochých kamenů, se však nacházelo několik zoufale mečících kašmírových koz. Poblíž jurty stál terénní motocykl, byl tu taky starý džíp (to všechno zřejmě patřilo majitelům). Zahlédl ještě jednu jurtu, šedou a starší poblíž výběhů, ta zřejmě sloužila ke zpracovávání vlny a mléka.
Nikde však neviděl ani živáčka.
Kousek od něj přibrzdil landrover, vystoupil z něho zachmuřený Vlad, vykulený průvodce z Dalanzadgadu a Stojanov. Přes rameno měl přehozený popruh kalašnikova, tu a tam se zbraně podvědomě dotkl, jako by se ujišťoval, že tam stále je.
Všichni pociťovali nekonečná tíseň, vyvěrající z celého údolí, z celého kočovnického tábora.
Roman se zhluboka nadechl: věděl, že by měli okamžitě skočit do aut a zmizet odsud. Jenže to neudělali. Zůstali. Když obešel ústřední jurtu, spatřil v písku stopy krve. Mířily k jedné z ohrad.
„Vlci,“ zamumlal mongolský průvodce, Choibalsan. „Občas scházejí z kopců a potrhají stáda. Bývají tu celé smečky.“
„A co lidi?“ zeptal se Roman. „Napadají lidi?“
Choibalsan jen pokrčil rameny, pohledem neklidně těkal po táboře.
A ta nejzásadnější zpráva: dofinalizoval jsem poslední díl mé série space oper Vesmírná asociace a odevzdal ho nakladateli. Ani nemůžu uvěřit, že je všechna ta práce skoro za mnou a že brzy bude celá pentalogie na světě – Třpyt strangeletu by měl vyjít na Vánoce.
A ještě drobná ukázka:
Konečně se před námi vynořily masivní bezpečnostní dveře, uzavírající centrálu. Byly otevřené, aby návštěvníci expozice mohli vejít dovnitř a pokochat se.
„Vítejte!“ pravil hlas ve tmě – hlas, patřící Gerardu le Compovi.
Uprostřed centrály stála temná silueta.
Jako jeden jsme na ni namířili svítilny – hlas Gerarda le Compa patřil Gerardu le Compovi. Byl oděný v archaické bílé kombinéze, stejné jako měl v době, kdy lodi velel.
Všichni jsme na okamžik strnuli.
„Nebojte se,“ řekl s mírným úsměvem. „Pojďte dál, mí přátelé.“
„Co to, kurva…“ vydechl jsem.
Irina byla duchapřítomnější než já. Vyrazila ke Compovi a zastavila se těsně před ním. Potom se rozmáchla rukou – a ta projela jeho tělem, které se v té chvíli rozčeřilo jako vodní hladina, do níž někdo hodil placák.
Tiše jsem zaklel. Byl to jen pitomý pokročilý hologram!
Na to zablikal a zmizel.
„Ještě jsme nenahodili reaktor, tak kde, k čertu, získal energii?“ nadhodila.
Vážení čtenáři, mějte se hezky a pohodově, užívejte zbytek léta a hlavně odpočívejte! :-)
