Vesmírná asociace - budoucnost série
První díl série mých space oper o Vesmírné asociaci, Světlo pulsaru, vyšel v roce 2015. Následovala ho dvojka, Záře supernovy (2016). A zanedlouho přibude třetí díl, Jas kvasaru (září/říjen 2017). Možná si, milí čtenáři, kladete otázku, kam tohle povede. Bude těch dílů nekonečně mnoho? Anebo se naopak série chýlí ke konci? A kam se bude vyvíjet? Pokud ano, jste na správné adrese! Já už jsem něco málo z toho prozradil ve speciálním videu, které jsem umístil na Youtube, ale v tomhle článku toho bude mnohem, mnohem víc. Držte si klobouky, jedeme z kopce :-D.
Začnu úplně od prvopočátku, od příslovečného Adama. Když jsem začal psát Světlo pulsaru (to bylo někdy v druhé polovině roku 2012), zcela spontánně mě napadlo, jak by mohlo vypadat jeho pokračování. Nicméně knihu jsem nakonec regulérně zakončil, a když jsem ji nabízel nakladateli, avizoval jsem ji jako samostatný román.
Když jsem se v květnu 2015, tedy cca měsíc po vydání knihy, účastnil besedy o space opeře na Světě knihy, a dostal jsem od nakladatele otázku, co chystám nového, zmínil jsem space operu Kladivo, kterou jsem v té době plánoval. Nicméně jistá jiskřička naděje, že bych mohl realizovat pokračování Světla pulsaru, ve mně stále hlodala. Koncem června téhož roku jsem vedl s nakladatelem e-mailovou korespondenci a tu myšlenku jsem nadhodil - a on se jí nebránil. Jak to zhruba probíhalo, zmiňuji v článku, který jsem napsal o Supernově.
Realita se stala skutkem. V červenci 2015 jsem napsal pokračování Světla pulsaru, Záři supernovy (a využil jsem tak námětu, který jsem měl už z doby psaní Světla pulsaru, jen jsem ho přepracoval). Současně se zrodila idea plnohodnotné série a já přemýšlel, jak by mohly jednotlivé díly vypadat a jak to celé vyvrcholí. A kolik jich bude série mít. Jelikož jsem o tom tedy začal mít ucelený obrázek, avizoval jsem to zjara 2016 nakladateli. Situace vypadala následovně: po Supernově jsem chtěl napsat třetí díl, Jas kvasaru, a pak sérii uzavřít čtvrtým dílem, Třpytem strangeletu, který by byl ovšem natolik dlouhý, že jsem ho plánoval rozdělit do dvou knih. Takže by z toho byla de facto pentalogie.
Série o Vesmírné asociaci: původní návrh ze srpna 2015
- Světlo pulsaru
- Záře supernovy
- Jas kvasaru
- Třpyt strangeletu: kniha I. - Destrukce
- Třpyt strangeletu: kniha II. - Geneze
Nicméně při psaní Jasu kvasaru jsem byl nucený tuhle ideu přepracovat. A to hned z několika důvodů. Mezi Supernovou a Kvasarem uběhlo sedm let. Mé postavy nestagnují, ale vyvíjejí se. Mezi oběma díly se toho stalo hodně (uvidíte v Kvasaru). Navíc se některé události v Kvasaru (a to zejména jedna významná událost týkající se Asociace), dějí takříkajíc mimo kameru, což je škoda.
Podobná situace by nastala i mezi Kvasarem a Strangeletem, které by dělily čtyři roky. A to, co by se dělo mezitím, by bylo natolik zásadní, že bych to musel složitě vysvětlovat, navíc by se to zase dělo mimo kameru. A pak tu máme postavy: jejich vývoj je poměrně dost důležitý pro konečné vyznění celé série. Takže jsem se rozhodl ideu přepracovat, nicméně tak, abych zachoval pět knih, které jsem už dříve avizoval nakladateli. Tudíž jsem se rozhodl mezi Jas kvasaru a Třpyt strangeletu vložit knihu Svit magnetaru, která by se odehrávala mezi, mnohé bych v ní vysvětlil a celá série by měla více kontinuální vývoj, než kdybych rovnou skočil na Strangelet. Věnoval bych se v ní některým věcem, které jsem chtěl řešit až později a také uzavřít některé linky, které mám rozjeté (zejména ze Supernovy a Kvasaru). Díky tomu si mohu dovolit Třpyt strangeletu stlačit do jedné knihy (ale i tak to bude moloch, který bude mít rozsah více než pět set stran).
Takže po přepracování z podzimu 2016 série vypadá takhle:
Série o Vesmírné asociaci: upravený návrh z podzimu 2016
- Světlo pulsaru
- Záře supernovy
- Jas kvasaru
- Svit magnetaru
- Třpyt strangeletu
Součástí série jsou však i povídky. Já nejsem kdovíjaký povídkář, raději píšu romány (protože když už něco vymyslím, tak je to většinou dlouhé), ale i já občas ujedu :-). Společně s povídkami by situace vypadala takhle:
Série o Vesmírné asociaci: upravený návrh zpodzimu 2016 včetně povídek a let, kdy se jednotlivé části odehrávají
- Ad astra (vyjde v povídkové sbírce, kterou nakladatel zatím avizoval jako Capricorn 2) /2091-2151/
- Singularita (Mlok 2010) /2227/
- Světlo pulsaru /2227/
- Záře supernovy /2227/
- Jas kvasaru /2234/
- Svit magnetaru /2237/
- Třpyt strangeletu /2238/
A nevylučuji, že ještě nějaká ta povídka, doplňující sérii, přibude...
Co se týče knihy, kterou aktuálně píšu, tj. Svitu magnetaru, nemůžu toho moc prozradit, zvlášť když jste ještě neměli možnost číst Jas kvasaru. Ono je všechno provázáno se vším, takže bych moc spoiloval. Jak už jsem avizoval na své oficiální fb stránce, prolog knihy se odehrává v roce 2152 na palubě Eridanu a vypravěčem je Gerard le Comp. Bližší nespoileroidní informace o první části knihy naleznete opět v mnou zveřejněném videu. Pokud byste raději nějaké info o nadcházející knize, tedy o Kvasaru, zveřejnil jsem během uplynulého roku tři články:
Nová recenze a novinky k Jasu kvasaru
Víc o Svitu magnetaru napíšu v nějakém článku, který bude následovat pár měsíců po vydání Jasu kvasaru, až už budete trochu v obraze a já bych tolik nespoileroval.
Co se týče závěrečného dílu série, Třpytu strangeletu, nebude mít jen jednoho hlavního vypravěče, ale hned tři. U kormidla se vystřídají Desmond, Patrick i Natálie, a to rovným dílem.
Ještě bych chtěl napsat něco k tomu, kdy by mohly jednotlivé romány vyjít (nicméně to nezáleží jen na mě, ale i na nakladateli). U mě se situace mírně zkomplikovala (nicméně já jsem za tu komplikaci neskutečně rád) tím, že začínám psát novou sérii dobrodružných thrillerů. Budu si to tedy muset nějak ošéfovat. Nicméně něco podobného už jsem si vyzkoušel, kolidovali mi Kamenní strážci a Záře supernovy, a šlo to zvládnout. Teď ten nejoptimističtější odhad. Pokud vše půjde tak, jak předpokládám, mohl by Svit magnetaru vyjít ke sklonku roku 2018, ale spíše v první polovině roku 2019 a závěrečný díl, Třpyt strangeletu, v roce 2020/2021. Ale jak už jsem zmiňoval, to nezáleží nejen na mě, ale i na nakladateli. Držte mi palce, ať se z toho nezblázním. :-)
A na závěr krátká a nespoileroidní ukázka ze Svitu magnetaru :-).
Potom jsem v té mlze něco zaslechl. Hlas. Ženský. Jakoby mě vábil.
"Víš, co musíš udělat," šeptal. "Musíš najít Cestu. Jedině tak budete spaseni."
Pohlédl jsem do mlhy. A na malý okamžik jako by se zformovala v ženu s bledou pokožkou a překrásným obličejem orámovaným havraními vlasy. Na sobě měla dlouhou bílou řízu, která jí dosahovala až téměř k bosým nohám.
Už jsem ji někdy viděl.
Vzpomínka.
Dívala se na mě.
Stejným pohledem jako ten muž, jemuž jsem před chvílí probodl hrdlo. A já věděl, že jsem ji zabil. Kdysi.
Klesl jsem na kolena, cítil jsem, jako by mi neznámá síla sevřela hrdlo. Ta vzpomínka byla tak... silná.
Vztáhl jsem k té ženě ruku. Chtěl jsem se jí dotknout. Tak moc chtěl. Ale už tam nebyla. Zůstala jen mlha a tma. A já nevěděl, zda to, co jsem viděl, bylo skutečné, anebo zda si se mnou jen hraje má mysl.
"Otevřete bránu!"
Ten hlas už jsem slyšel. Patřil muži, který navštívil Rebečinu chatrči. Kapitánovi, vůdci těchto lidí.
Zaslechl jsem další. Vysoké, rozčilené. Plné strachu a napětí. Odpovídaly mu.
Vyrazil jsem za nimi jako můra za světlem.
Mlha začala pozvolna řídnout. Spatřil jsem další domy, jeden připomínal kostel. Potom něco velkého, většího, než dům. Přimhouřil jsem oči. Byl to nákladní transportér, typ RhodeIsland. Jeho motory byly očazené, jeden byl dokonce po svém obvodu rozervaný, jako kdyby vybuchl. Někdy hodně, hodně dávno. Bylo mi jasné, že ten stroj už nikdy nepoletí.
Vedle něj stál menší raketoplán, typ StarExplorer. Stejně jako transportér byl více než osmdesát let starý. Tenhle typ, jako první osazený fúzními motory, byl mimojiné testován na Eridanu, první lodi schopné letět hyperprostorovými koridory.
Zhluboka jsem se nadechl. Vybavovalo se mi tolik věcí. Dokázal jsem je popsat, pojmenovat, ale má vlastní totožnost mi stále unikala.
Když mlha klesla ještě víc, uviděl jsem palisádu, opevňující vesnici. Stáli na ní muži ve zbroji, každých pět kroků jeden.
Přeběhl jsem volné prostranství, dělící ji od nejbližšího domu, a po žebříku z nahrubo opracovaného dřeva jsem vyšplhal na bojovou plošinu.
Nikdo si mě nevšímal. Mysleli si, že patřím k nim.
Podíval jsem se nalevo - mezi dvěma dřevěnými vížkami s ochozem na vrcholu byla masivní brána, kterou právě otevírali dva muži. Když jsem se podíval na druhou stranu, do kraje, zjistil jsem, že je palisáda z vnější strany osazena ultraželeznými pláty anebo překryta hliníkovými fóliemi. Zem pokrývala hustá mlžná clona, vysoká metr a půl. Spatřil jsem také vzdálenou hradbu lesa a nějaké skály.
Vzpomněl jsem si na to, co Rebeca říkala.
Že Sceadugengani přicházejí s mlhou.
Náhle jsem v ní uviděl čtyři jezdce, všichni drželi pochodně. Cválali, ale přesto se zdáli ostražití, neustále se ohlíželi. Vzápětí jeden z nich vykřikl - a něco ho stáhlo i s koněm do mlhy, držící se při zemi. Dál se ozývaly jen jeho neartikulované výkřiky a bolestné koňské ržaní.
Nikdo z jeho druhů se mu neobrátil na pomoc, všichni dál mířili k otevřené bráně, jíž se dovnitř valila mlha.
Zbývalo jim deset metrů.
Když padl další kůň. V jednu chvíli cválal k bráně, v další byl i s jezdcem stažen do mlhy. A já neviděl, co to udělalo. Co mělo takovou sílu, aby to strhlo jezdce i s koněm?
