Ukázka ze Záře supernovy - Vězeň X

Přiznám se, že jsem dlouho přemýšlel, jakou přesně ukázku ze Záře supernovy zde zveřejním - chtěl jsem, aby v sobě nesla některý z trademarků knihy. Krátkou odlehčenější ukázku už jsem zveřejnil, v ukázce, kterou dal na své stránky Brokilon, jste se zase mohli blíž seznámit s hlavním hrdinou knihy Patrickem Kerrem i s tím, jak uvažuje, vyskytoval se v ní i nový svět z mého universa (Taormina) a byly v ní i prvky military. Takže si myslím, že teď je nejvyšší čas vydat se na cestu do tajemna... A k tomu nám neposlouží lépe nikdo jiný než slovutný Vězeň X, jehož Asociace drží ve věznici ve Valles Marineris na Marsu. Ukázka je ve své podstatě jedním ze dvou intermezz (to kratší), o nichž už jsem se zmiňoval a která jsou psána z pohledu jiné postatavy, než právě z pohledu Patricka Kerra. Přeji příjemnou zábavu při čtení!

Poslouchej mě.

Neboť jsem zřel Pravdu.

Můj život má smysl.

Má cíl.

Ti, jež mě tu drží, si myslí, že mě zlomili, že ze mě udělali jen trosku, ale já jsem naopak díky nim prozřel. Protože jsem měl poprvé v životě čas přemýšlet.

Někdo moudrý před staletími řekl, že čas je semenem vesmíru. Mýlil se. Čas je semenem myšlenky. A myšlenka je semenem vědění. A vědění znamená moc. Vědění znamená klíč k vyšší pravdě, klíč k samotnému vesmíru.

Minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce, roky... To všechno se v tichu a osamělosti mé kartouzy slilo v jednotu. Ve věčnost.

Čekám.

Až pro mě přijde můj Spasitel.

Ten, jenž prošel smrtí a znovuzrodil se.

Místo něj však vždy přijdou oni.

Zpočátku to byli agenti OROSu, později už jen pohůnci ředitele věznice.

Říkají mi Vězeň X. Jako by snad mé pravé jméno bylo prokleté, anebo odsouzené k věčnému zapomnění. A možná to tak skutečně je. Protože během plynutí nekonečného času si občas už ani já sám nepamatuji, jak se vlastně jmenuji.

Přesto dál čekám.

Až pro mě přijde můj Spasitel.

Ten, jenž prošel smrtí a znovuzrodil se.

Místo něj však vždy přijdou oni.

Mučí mě. Těmi nejhoršími způsoby, jež si lze jen představit. Chtěli, abych jim řekl o něm. Vždycky se na něj ptali. A já za jejich slovy cítil strach. Tak děsivý... Vždycky se na něj ptali. A báli se. Tak strašně se báli. A zuřili... Ptali se mě na Antára.

Já věděl jediné.

Antáres už není.

Protože mi bylo řečeno toto:

Vydal se na svou pouť na onen svět, neb ten mu byl předurčen už v okamžiku jeho zrození. Do místa na půl cesty mezi světlem a temnotou. Do předpeklí zatracenců. Do podsvětí. Do očistce. To je jeho osudem, kde bude dlít na věky, v loži z oblaků.

Ptali se mě zas a znovu. Ale já jim nic neřekl. Nikdy jsem jim nic neřekl a nikdy jim nic neřeknu. I když jsem s　postupem času pochopil, kde Antáres spočinul.

Mučí mě. Zas a znovu. Ale bolest mě jen povznáší, říká mi, že je můj cíl pravý, že má cenu za něj bojovat, že jsem ještě naživu, i když se to, co zažívám, životu ani nepodobá, je to spíš věčná agónie.

Přesto dál čekám.

Až pro mě přijde můj Spasitel.

Ten, jenž prošel smrtí a znovuzrodil se.

Místo něj však vždy přijdou oni.

Nenávidí mě. Protože já znám Pravdu. A nikdy jim ji neřeknu. Takže se mi alespoň smějí. Mé bídě. A to jsem kdysi byl někým. Byl jsem mocným ve Vesmírné asociaci, všichni mě respektovali a poslouchali. A třásli se před mou zlostí...

A teď je ze mě jen bezejmenný Vězeň X.

Vězeň X, který obývá holou celu o velikosti tři krát tři metry, kde není nikdy noc, kde je stále den, kde je stále světlo. I to je součástí mého mučení. Ale já přijímám světlo. Prostopuje mnou. Očišťuje mě. A já to vítám. Potřebuji očistit.

Jsem jen člověk. A dělal jsem chyby. Mám spoustu hříchů. Možná víc, než všichni dohromady.

Prahnu po očištění.

A toho se mi dostává vrchovatě.

Samota, čas a věčné světlo mě očišťují.

A já uzřel Pravdu. Poznal jsem smysl svého bytí. Vím, co musím udělat, abych napravil své chyby, abych byl trvale očištěn.

Mé dny jsou nekonečné.

Přesto dál čekám.

Až pro mě přijde můj Spasitel.

Ten, jenž prošel smrtí a znovuzrodil se.