Ukázka z Kamenných strážců - Namtar

A dospěl čas k poslední závěrečné ukázce z Kamenných strážců. Po Jennifer, Denisovi, Veronice a Erikovi se budu tentokrát věnovat jednomu ze záporáků, jemuž jsem dal do vínku exoticky znějící jméno Namtar. Možná to bude znít trochu úchylně :-), ale musím přiznat, že jsem si psaní z jeho perspektivy celkem užíval - stejně jako když jsem v Srdci Sahary psal z pohledu Španěla či Vykonavatele. Oni se ti záporáci píšou tak nějak líp...

Namtar je členem skupiny, se kterou už jsme měli co dočinění jak ve Ztraceném městě (jen pro připomenutí útok na kogijskou vesnici v Sieře Nevadě de Santa Martě), tak i v Srdci Sahary (události na Assekremu) - a pokud vás, milí čtenáři, zajímá, co jsou vlastně zač, rozhodně si přečtěte Kamenné strážce, protože jsou vyvrcholením celé dosavadní trilogie a dozvíte se mnohé odpovědi :-).

A nyní nechť tedy promluví Namtar...

Když byl ještě malý a dlel v Ekuru, často k němu chodíval Enlil, nejvyšší z Anunnaků a vládce Nefilů, a promlouval k němu: říkal mu, že osud není jednolitý, ale že se větví jako strom. Stále vznikají nová a nová rozcestí, ze starých větví raší nové pupeny a ratolesti. A on sám se může svou vůlí rozhodnout, jakou cestou se vydá.

Enlil mu ve své moudrosti řekl, že někdy budou jeho rozhodnutí snadná, jindy obtížná. Ale přijdou i ta nejtěžší: stejně jako přede dvěma lety, kdy dostal nabídku od muže, jehož si velmi vážil. Má poslechnout jeho vůli a sloužit mu, anebo zachovat věrnost svému poslání, jež mu bylo vtištěno do mysli už v dětství?

Rozhodování bylo krátké, leč svízelné; vždyť šlo o jeho život. Nakonec jej však učinil.

A proto je dnes tady. Stojí na zádi staré bolivijské nákladní lodě, Winaymarky, je bičovaný ledovým větrem z　andských vrcholků a cítí bolest z popálenin, které mu způsobil jeho nepřítel.

Ale brzy již dojde pomstě. Brzy již bude jeho cíl (anebo jeden z jeho cílů, neboť jich měl mnoho) naplněn.

Namtar vytáhl jednu z dýk, jejichž střežení mu bylo před lety jako veliteli Utukků svěřeno, a zrakem zálibně přejel po jejím dokonalém ostří. Slyšel její hlas. Její zpěv. Ta slova byla truchlivá, ale zároveň děsivě nádherná. A také plná krve.

Pamatoval si, kdy zabil poprvé.

Na okamžik, kdy vrazil dýku až po rukojeť do krku třesoucího se muže, kdy se díval do jeho očí, z nichž pomalu vyprchával život. Tehdy mu nebylo ani deset let.

Od té doby zabil už stovky lidí.

Pohlédl na nehybné tělo Shryii Chandrasekharové a ve svém jinak zcela klidném nitru pocítil záblesk smutku. Znal ji dva roky a ctil ji: ale její smrt byla nevyhnutelná, protože jinak by nedošel k cíli a jeho rozhodnutí by bylo zbytečné.

Navíc nebyl za její smrt odpovědný méně než muž, na něhož čekal. To, že přijde, mu oznamoval řinčivý zvuk navíjeného řetězu.

Na okamžik se zamyslel nad tím, co velitel udělal. I když znal Whitakera řadu měsíců, překvapil ho (a to se stávalo jen málokomu). Ale věděl, že už se to opakovat nebude. Kývl na Millera, který držel malou černou krabičku. Německý žoldák byl nervózní. Namtar věděl, že nervozita vede ke strachu. A strach otupuje smysly, nutí vás dělat chyby. On necítil strach. Nikdy. Dávno byl zbavený toho jha. To z něho dělalo někoho silnějšího, než byl obyčejný člověk.

Konečně začala hladina jezera bublat a pak ji prorazila dvojice atmosférických skafandrů. Za hledím jednoho z nich spatřil Whitakera. Plošina se zastavila na úrovni paluby. A na ní, mezi oběma potápěči, ležela na pohled zlatá schrána pokrytá symboly.

To, proč je tady.

Vykročil blíž, když ho zarazil Whitakerův hlas, utlumený atmosférickým oblekem. "Stůjte, anebo to odpálím!"

Namtar se zarazil. A konečně si všiml několika balíčků trhaviny C4, připojených ke schráně.

Usmál se. "Myslím si, veliteli, že pro tu slitinu kovů bude ten výbuch pouhým škrábnutím."

"Možná. Ale nebudete to riskovat."

Namtar rozhodil ruce. "To nehodlám."

"Tady jsou mé podmínky," začal Whitaker. "Propustíte na svobodu všechny mé lidi včetně Jennifer a mého kolegy."

"Soudím, že pak mi vydáte tu schránu."

"Přesně tak."

Namtar se rozesmál. A vyrazil kupředu.

"Varuji vás!" křikl na něj Whitaker. "Já neblufuji! Tu schránu odpálím!"

"Věřím vám." Namtar přišel ke schráně, poklekl u ní a pomalu ji uchopil do rukou. I když to byl pouze klam jeho mysli, málem by přísahal, že v prstech cítí zvláštní mravenčení nepochopené energie.

Povstal a poklonil se Whitakerovi. "Děkuji vám."

Velitel byl za hledím obleku bílý jako křída. Namtar si užíval jeho výrazu.

"Určitě vás zajímá," promluvil po chvíli, když se toho dosyta nabažil, "proč ta trhavina neexplodovala." Ukázal na černou krabičku, kterou držel Miller. "Předpokládal jsem, že vymyslíte nějaký další výbušný trik, a tak jsem se proti tomu předem pojistil. Tohle zařízení ruší frekvenci detonátoru." Podal schránu jednomu z mužů, stojícímu opodál." Připravte se k odplutí. Brzy se k vám připojím." Pokynul dalšímu ze žoldnéřů. Ten na jeho příkaz sejmul Whitakerovi hledí.

"Jaké to je?" zeptal se Namtar velitele. "Být bezmocný, lapený v tom obleku jako v pasti? Můžete pouze čekat, jaký osud vám uchystám."

"Odstraníte hledí i mému kolegovi a oba nás spustíte do jezera, abychom se utopili," promluvil suše Whitaker a díval se mu do očí pohledem muže, jenž každou chvílí čeká smrt.

"To byste možná udělal vy."

Whitaker na něj chvíli hleděl nečitelným pohledem. Přesto však o svém osudu nepochyboval - a právem. "Předtím než zemřu, vám něco řeknu. Já vím, že pro ně pracujete. Myslíte si, že se dokážete dobře skrývat, ale v tom se mýlíte. My máme prostředky, jak vás odhalit. Nebude to dlouho trvat, a celou tu vaši směšnou skupinu rozbijeme."

Namtar se pousmál. Věděl totiž, že Whitaker blufuje, snaží se ho vyvést z rovnováhy. Protože neznal ani desetinu z toho, co mohl on považovat za pravdu.

Vytáhl dýku. "Teď zemřete, Whitakere. Chtěl jsem vás sprovodit ze světa tímto nástrojem bohů, ale myslím, že si nezasloužíte tu čest. Přenechám ji jiným."

Potom si vzal od Millera pistoli.