Ukázka z Kamenných strážců - Jennifer

Záře supernovy je už na světě a pozvolna nastává čas věnovat se více i druhé letošní novince, dobrodružnému thrilleru Kamenní strážci (v současnosti u nich skončila redakční úprava). Rozhodl jsem se postupně zveřejnit několik ukázek, každá se bude tematicky věnovat některé z hlavních postav románu. Původně jsem zamýšlel věnovat první ukázku Denisovi (případně Erikovi), ale nakonec jsem se rozhodl, že dám přednost dámě - a to archeoložce Jennifer Donovanové, jedné z hrdinek Ztraceného města, která se do téhle volné série vrací po menší pauze (nevyskytovala se v Srdci Sahary).

Přeji příjemné počtení!

Jennifer osaměla.

Byla jen ona, vodní skútr a hladina jezera. A možná ještě několik mil vzdálené peruánské lodě, které stále nejevily o to, co se tu dělo, pražádný zájem.

Všechny tři hydroplány už dávno zmizely na horizontu, i ten, na jehož plovák naskočil Denis. Bylo to bláznovství. Nechtěla si to připouštět, ale napadlo ji, že je teď už nejspíš mrtvý, že skončil rozlámaný někde v　pustině.

A právě v té chvíli, osamocená a třesoucí se zimou na skútru, si vzpomněla na hodinu, kdy jí zavolal Whitaker a pozval ji na přijímací pohovor do své kanceláře ve středisku UNSHELu v kanadském Vancouveru. Tehdy nevěděla, co si od toho má slibovat, o organizaci předtím neslyšela a vůbec nechápala, co by pro ni mohla udělat. Navíc měla dost potíží sama se sebou. Rozchod s Erikem ji stále trápil a byl to měsíc, co přišla o grant, který dostala na výzkumnou práci pro Cornellovu univerzitu.

Byla překvapená, kolik toho o ní Whitaker ví. O ní i o její práci. Poznala, že kdyby se přidala k jeho týmu, mohla by pracovat na zajímavých projektech bez ohledu na granty. UNSHEL měl peněz dost.

A teď se celý její svět, který za předchozí rok tak pracně vybudovala, během několika minut zhroutil jako domeček z karet.

Nebyla si vůbec jistá, zda může UNSHEL fungovat bez Whitakera, muže, který byl jeho hnací silou. Připravovala se, že bude muset zodpovědět tisíce otázek, protože Whitakerovi nadřízení budou chtít vědět, proč se to... podělalo.

Pousmála se, když použila Erikův výraz. Když na něj pomyslela, znovu ucítila, jak ji bodlo u srdce. Přišlo jí, že je prokletá, že má všechny, na kterých jí kdy záleželo, ztrácet: svého otce, Erika, Whitakera a jejich tým. Existovala jediná osoba, která jí ještě zůstala, jediná jistota, úhelný kámen jejího života.

Michael van Camp.

Znali se už od dětství. Když vyrůstala u svých pěstounů, bydlel Michael v sousedství. To on jí pomohl vyrovnat se se smrtí otce. Tehdy, ve třinácti letech, se do něj bláznivě zamilovala a tajně si namlouvala, že spolu budou navždy. Během dospívání se však jejich cesty rozešly, tak, jak to obvykle bývá. Znovu se potkali teprve před rokem, krátce poté, co získala místo u UNSHELu. Málem ho ani nepoznala - tak se změnil. Byl úplně jiný než Eric. Uhlazený a okouzlující.

Dozvěděla se - a cítila se zahanbeně, že právě od něho -, že už je několik let celkem slavný, protože měl vlastní dokumentární pořad Za dobrodružstvím s Michaelem van Campem, v němž se vydával do nejrůznějších končin světa a zkoušel tam možné i nemožné věci.

Potápěl se s bílými žraloky, lovil zvířata holýma rukama, zlézal bez kyslíku Himálaje.

Byl to bezesporu zajímavý muž. A zajímavé bylo i jejich první setkání po letech. Událo se na tom nejmystičtějším místě, které si jen dovedla představit.  V　peruánském Cuzcu, dávném hlavním městě Tawantinsuya, Čtyř krajů světa, jak nazývali Inkové svou vlastní říši.

Celé Cuzco - tedy to incké Cuzco, ne to, které později vystavěli Španělé na jeho monumentálních troskách -, bylo stylizováno tak, aby tvořilo tělo pumy. Saksaywaman, obrovská kamenná pevnost, nacházející se nad městem, byl jeho hlavou. Ve směru od Cuzca šelma cenila své zuby: tři stupňovitě uspořádané megalitické zdi. Některé bloky, z nichž byly tvořeny, vážily více než sto tun.

Saksaywaman si tehdy prohlédla společně s Michaelem. Byl obrovský, ale pustý. Všechny stavby conquistadoři strhli už před staletími. Zbyly jen základy několika chrámů a tří věží, z nichž nejznámější se jmenovala Muja Marca.

Michael se tehdy rozpovídal o svém životě a plánech. V Peru byl pracovně, se svým štábem se chystal na proslavenou Inca Trail, po níž se vydají pěšky až do Machu Picchu.

Hleděli na tepající andskou metropoli choulící se pod nimi, na změť uliček a kamenných domů s doškovými střechami, jíž vévodilo náměstí Plaza de Armas s katedrálou.

"Víš, jak se Cuzcu kdysi říkávalo?" zeptal se jí tehdy Michael.

Samozřejmě že to věděla - kdyby ne, musela by se propadnout hanbou. "Pupek světa." Protože to bylo podle jedné z legend právě zde, kde se podařilo prvnímu Inkovi, Manco Capacovi, zarazit do země bájnou zlatou hůl, kterou ho prý obdaroval sám sluneční bůh Inti - to zde mělo vyrůst středisko jejich nové říše.

Michael se usmál - tak, jak to uměl jen on. V dětství ji tím úsměvem dokázal přesvědčit ke všem rošťárnám. "Je zajímavé, že po celém světě existuje spousta dalších Pupků světa - jedním z nich je například Rapa Nui, Velikonoční ostrov. Ale nejsou to jen Pupky světa. Jsou to i různá Srdce světa."

Přikývla. "Sieře Nevadě de Santa Martě v Kolumbii říkají místní kogijští indiáni Srdce světa."

"Občas si říkám, co za tím vším vězí - za těmi všemi Pupky anebo Srdci světa. Je to jen náhoda? Svědčí ta pojmenování o naší nabubřelosti, snažíme se tím dokázat svou výjimečnost? Anebo to snad byl nějaký vzor, cíl či záměr? A v tom případě koho?"

Tehdy jen pokrčila rameny. "To netuším."

A odpovědět na to nedokázala dodnes.