Tragická Scottova expedice se stala prologem Admirála Byrda
Už ve chvíli, kdy jsem psal první část „Admirála Byrda a tajemné kněžky Vrilu“, mě napadlo, že by bylo dobré nějak do knihy začlenit polárního průzkumníka Roberta Falcona Scotta, jehož Byrd velice obdivoval. Tento statečný kapitán britského Královského námořnictva vedl expedici Terra Nova, jejíž někteří členové (včetně Scotta) se na přelomu let 1911/1912 pokusili jako první lidé stanout na jižní točně. Jejich výprava se stala tragickou. Když dospěli ke svému cíli, zjistili, že je o čtyři týdny předběhl slavný Nor Roald Amundsen, který k dobytí pólu využil tažné síly grónských huskyů (Scottovi muži si naopak táhli své sáně sami). A když se následně vraceli do tábora expedice Terra Nova na Rossově ostrově, zemřeli při přechodu Rossovy ledové Bariéry (které se dnes říká Rossův šelfový ledovec).
Scottova expedice na jižním pólu (zdroj: Wkipedia.org.)
Tak trochu jsem si pohrával z možností, že bych ke knize připsal mrazivý prolog ze Scottova pera, v němž by on a jeho muži čelili nejen Antarktidě, ale i… neznámu, nerealizoval jsem ho ale do chvíle, než jsem Byrda na své šachovnici posunul k patě Beardmoreova ledovce, součásti pohoří královny Maud, kde se nachází tajemný Oktagon, který chce prozkoumat. Zjistil jsem totiž, že právě přechodem přes onen ledovec zdolávali Scottovi muži nemalý výškový rozdíl (přes tři tisíce kilometrů) mezi Bariérou a Polární plošinou, na níž leží jižní pól. Náhoda? Možná. Synchronicita? Možná. V té chvíli mi už bylo jasné, že ten prolog prostě MUSÍM připsat. Ne však z pera Scotta. Právě tam, u paty Beardmoreova ledovce, totiž zemřel při návratu z točnové expedice první z jejích členů, Velšan Edgar Evans. Již několik týdnů před tím ho trápila zraněná ruka, která se ne a ne zhojit, těžké omrzliny a také otřes mozku, který utrpěl po pádu do trhliny během slézání ledovce.
Byrd tedy ve druhé části knihy najde v kamenné mohyle u paty Beardmoreova ledovce jeho deník… A já si v ten moment odskočil napsat prolog z Evansova pera, jímž je právě text onoho deníku.
Musím přiznat, že se právě on stal prozatím tou nejmrazivější a nejznepokojivější částí „Admirála Byrda a tajemné kněžky Vrilu“, a když jsem ho posléze četl při úpravách, bylo mi z něj opravdu úzko.
Dovolím si krátkou ukázku:
Dospěli jsme až k úpatí Beardmoreova ledovce, kde jsem se definitivně zhroutil. Mí druzi se vypravili k depu. A já čekal. Na ně, anebo na smrt.
Vím, že brzy přijde.
A proto se snažím své poslední chvíle nějak smysluplně využít. Podat zprávu.
Mí druzi mě složili u skalnatého výchozu, který se prodral skrz led Beardmoreova ledovce. Jelikož byl mnoho set let opracován erozí, leží okolo něj suťové pole. Plazím se po čtyřech, bičován vánicí, sbírám ty malé, černé kameny, a tvořím z nich malou mohylu, do níž se chystám vložit tyto zápisky.
Když už nemůžu, opřu se zády o mohylu a myslím na mé rodné Rhossili. Na milovaný záliv, tvořený dlouhou písečnou pláží, na ovce pasoucí se na zelených stráních nad ním, jimž dominuje bělostná budova staré fary. Myslím na nedaleký Worm's Head, Červovu hlavu, poloostrov, jehož úzká šíje, jíž je spojen s pevninou, je pravidelně zaplavována mořem. Vzpomínám na ty nesčetné chvíle z mého dětství, v nichž jsem zde společně s chlapci z Rhossili závodil s přílivem. Na moji oblíbenou hospůdku, kde jsem se společně s námořníky tak často oddával karbanu a alkoholu. A na mou ženu, mou milovanou Lois, již už nikdy nesevřu ve svých rukou, a naše tři děti.
Padla mlha. Mlha o konzistenci krupičné kaše.
A já vím, že s mlhou přihází i ON.
Spěchám s výstavbou mohyly, přestože mě mé tělo zrazuje. Můj popálený obličej hoří tak, jako bych ho vystavil plamenům, bolest ze zranění, které mi způsobil na ruce, se šíří do předloktí, paže i ramene. Nohy mě sotva poslouchají, prsty mám už jistě černé a ošklivě omrzlé. Síla ducha, síla mé vůle mě však pohání kupředu.
Posílám tuto zprávu dál. Vyvarujte se Antarktidě. Vyvarujte se jí. Protože v jejích útrobách i na jejím nebi sídlí cosi, co mě děsí. Není to z tohoto světa. Přísahám, že to není z tohoto světa.
Bůh nemohl něco podobného stvořit. A na ďábla já nevěřím.
Slyším ho, jak kráčí kolem mohyly, jeho kroky křupou ve sněhu.
Jde si pro mě.
On…
…JDE.
