Temnota rodu - ukázka
Asi každý spisovatel má nějaké oblíbené pasáže ze svých knih, ke kterým se rád opakovaně vrací, případně je předčítá na autorských čteních. Jedny z mých nejoblíbenějších (veřejně jsem je četl již dvakrát) se nachází v mém historickém románu Temnota rodu, který již nějakou dobu chystám k druhému vydání pod hlavičkou NEMETONU. Musím přiznat, že jsem si před lety psaní kapitoly, z níž tyto pasáže pochází, velice užil, protože byla velice stěžejní pro vyznění celého románu a navíc… navíc se v ní nacházela má úplně první erotická scéna. Ale zpátky k mým oblíbeným pasážím: tu jsou.
Vrazil do své komnaty a tam ji spatřil – ženu zahalenou v dlouhém černém cestovním plášti s kápí na hlavě.
To ona byla tou hříšnicí, pokušitelkou, o níž mluvili kněží a jíž se měl vyvarovat.
Jakmile ho spatřila, sňala si z hlavy kápi: měkké světlo svící a krbu hořícího opodál ozářilo vodopád jejích dlouhých tmavě hnědých vlasů, bělostnou pleť zkrášlenou občasnou pihou, symetrickou linku obočí, aristokratický nos a hluboké šedozelené oči plné nespoutaného ohně, které ho na ní přitahovaly i děsily nejvíce.
Jak se na ni tak díval, shodila si z ramennou plášť a odhalila tak dlouhé černé šaty s rukávy lemovanými zlatou výšivkou.
Edmund cítil, jak jeho chtíč roste. Stále víc a víc.
Poklonila se a zatvářila se cudně – ona! „Můj pane.“
Edmund si na ten den, kdy ji poznal, pamatoval, jako by se to stalo před několika hodinami. Tehdy vrcholil úplněk – stejně jako dnes – a on pořádal na Berkhamstedu ples. Myslel si, že to bude jedna z těch nudných společenských událostí, bude se muset bavit s urozenými přáteli, kteří vlastně žádnými přáteli nebyli, a že statisíckrát vyslechne, jak je možné, že i přes sedm let manželství nezplodil se svou ženou dědice. Mýlil se. Byl to nejzásadnější den v jeho dosavadním životě. Všechno se totiž převrátilo vzhůru nohama, když do síně vstoupila ona. A zároveň s ní, jako kdyby přišla i temnota, protože Edmund by přísahal, že tehdy pohasla i záře svící.
Byla tak krásná. Tak tajemná. Tak... Jiná. Zvláštní.
Právě proto ho tak přitahovala. Živočišně přitahovala. Nemohl z ní spustit pohled, neustále v davu vyhledával její krásu. A ona mu pozornost oplácela – dodnes nezapomněl, jak se její zelené oči vpíjely do jeho, na tváři jí pohrával úsměv, který by dokázal zmást hlavu každému muži.
Ten den ji odvedl do své komnaty a oddávali se věcem, o nichž neměl ani ponětí – se svou ženou nic podobného nikdy nezažil.
Zamiloval si tu tajemnou dívku. Miloval její dokonalé tělo. Pokožku. Rty. Vlasy. To, jak sténala, když do ní pronikal. Okamžiky rozkoše, které s ní prožil. Jmenovala se Eleanor. Sladká Eleanor. To jméno nosily královny i šlechtičny, ale ona mu dala nový význam. Tajemný význam. Mystický význam. Od té doby ho navštěvovala pouze za vrcholícího úplňku, aby se mu oddávala. Nevěděl proč, neboť to byla doba, kdy se po zemi potloukala divá stvoření, ale byla to součást tajemství, které ji zahalovalo. A jeho vzrušovalo i děsilo zároveň.
Co když... Co když je ona jedním z těch stvoření?
A vždy, když po vyvrcholení ulehl na jejích ňadrech, ho hladila ve vlasech a šeptala mu slova, která rád poslouchal. Slova o moci, bohatství… A o tajemství, které by mohlo změnit svět.
