Tajemství Býčí skály
Jeskynní komplex Býčí skála, to je perla Moravského krasu opředená mnoha mýty a legendami. Dlouho se ve vědecké obci šuškalo o rituálním pohřbu dávného halštatského náčelníka v jeho Předsíni, při němž bylo obětováno mnoho mladých a krásných žen, případně o dávném masakru, který zde měl proběhnout. Také se tvrdilo (a dodnes tvrdí), že jde o místo se silnou negativní energií a že se tu hojně vyskytují paranormální jevy. Během pravidelných otevřených dveří (konajících se vždy o červnových víkendech), jsem se mohl konečně na vlastní kůži přesvědčit, jakže to vlastně doopravdy je.
Den otevřených dveří je skutečně hojně navštěvovaný
Jelikož se dlouhodobě zajímám o záhady a tajemno, v posledních dvou letech ještě intenzivněji než dříve, musel jsem jednou zákonitě narazit na jméno Býčí skála. Dobře, je možná trošku zavádějící, protože se ve skutečnosti nejedná o skálu, ale o rozsáhlý jeskynní systém (druhý nejrozsáhlejší v Česku), který společně s Rudickým propadáním, jímž také protéká Jedovnický potok, dosahuje délky až osmnáct kilometrů, ale jak se říká, darovanému koni na zuby nehleď. :-D
V roce 1869 nalezli dva studenti, bratranci Felklovi, v Předsíni Býčí skály něco ohromujícího – uvnitř rozbité keramické nádoby objevili bronzovou sošku býčka, která nemá v našich končinách obdoby. Býk byl totiž uctíván daleko za našimi hranicemi, v Egyptě (kde byli dokonce posvátní býci, Ápidové, pohřbíváni v sakkárském Serafeu, a to v obrovských žulových sarkofázích) anebo na minojské Krétě. Ano, přesně tak, odtud pochází legenda o slavném labyrintu, kde byli tamnímu Minotaurovi (napůl býkovi, napůl člověku) obětováni mladí muži a dívky. Bratranci Felklovi poslali svůj název otci moravské archeologie, tamnímu lékaři Jaroslavu Wankelovi. Ten jím byl fascinován, takže požádal o svolení k vykopávkám majitele zdejšího panství, knížete Jana II. z Lichtenštejna, přičemž si od něj vyprosil i nějaké ty dělníky, kteří by na odkrytí archeologických nálezů pracovali. Ten svolil, ovšem pod podmínkou, že pokud se najde nějaké zlato, Wankel mu ho předá (aneb ta nenasytnost majetných…).
V hlubinách jeskynního komplexu
Následující vykopávky (při nichž byl Wankel málokdy přítomen, protože se musel věnovat náročné lékařské praxi), probíhající v roce 1872, odhalily mnoho hodnotných nálezů – bronzových předmětů, keramiky, železných seker, perel –, ale i kosterních pozůstatků. Bylo jich více než čtyřicet a ležely všemožně roztroušeny po Předsíni, některé i přes sebe. Mnohým z nich chyběly údy, jiným lebky, našla se i stopa po trepanaci. Třešničkou na dortu byl kamenný oltář, na němž ležely dvě useknuté ženské ruce.
Wankel se snažil hrůzostrašné nálezy nějak interpretovat, a tak přišel s teorií o pohřbu halštatského velmože, který se odehrál někdy v roce 500 před naším letopočtem. Inspiroval se skytskými pohřebními rituály – i halštatského velmože, který podle něj vládl okolí Býčí skály, musely do hrobu následovat všechny jeho ženy, ale i čeleď a koně, na cestu do záhrobí též dostal vydatné zásoby obilí a jiných plodin. Mrtvý náčelník byl dle Wankela položen na pohřební vůz, který byl v Předsíni zapálen. Následně byly zvláště surově pobyty všechny přítomné ženy a celé dno jeskyně bylo zavaleno vápencovými balvany, aby nedošlo k zneuctění hrobu. Perličkou na závěr je to, že Wankel připisoval pohřební rituál kmeni Bójů, který milně považoval za slovanský (byl totiž ovlivněn tím, že tehdy vrcholilo národní obrození – byla snaha prokázat, že tu Slované byli odjakživa). Dnes však bezpečně víme, že Bójové (od jejichž jména je odvozeno i pojmenování pro Čechy – Bohemia) byli Keltové.
Postupem času však přišli historici a archeologové s jinými teoriemi, vysvětlujícími neobvyklý nález. Například že se jednalo o pohřeb, ale ne o pohřeb velmože, ale kněžky. Že uvnitř Předsíně došlo k pobití skupiny uprchlíků. Anebo že se na tamní obyvatele zřítil dvojitý strop jeskyně a zavalil je tam. Postupně také vyšlo najevo, že kosterní pozůstatky, nalezené v Předsíni, nepatří ve velké míře ženám, jak se Wankel ve svých "romantických" představách domníval, ale mužům. Přesto se dnes vědci opět vrací k jeho interpretaci, že se jedná o pohřebiště, nicméně s tím rozdílem, že se nejednalo o jeden pohřeb, ale o mnoho pohřbů vykonaných během desítek, ne-li stovek let. Dokonce je možné, že byli mrtví dovnitř Předsíně vhazováni šachtovým vstupem, takzvaným Oknem – dnes se nachází vysoko ve skalní stěně, tvořící průčelí Býčí skály, ale dřív mohlo být běžně přístupné). No a jelikož je systém náchylný na záplavy (to kvůli Jedovnickému potoku, který jím protéká), byly postupně sedimenty a kosterní pozůstatky v nich ležící vodním živlem natolik zpřeházeny, že vznikl dojem jednoho velkého pohřbu a následného masakru, jak události v Předsíni Býčí skály interpretoval Jindřich Wankel.
Ve staré části jeskynního komplexu
Tím však zajímavá historie Býčí skály nekončí. Další etapa následovala ve druhé světové válce. Jelikož byla třetí říše na jejím sklonku hojně sužována nepřátelskými nálety, mnoho z její válečné výroby se stěhovalo do podzemí. Za tím účelem vyrostly hojné podzemní továrny, a to i na našem území (možná i kvůli tomu, že byl protektorát dlouho před nálety v bezpečí) – nejznámější je továrna Richard poblíž Litoměřic, o níž pojednávám v právě chystaném románu „Admirál Byrd a tajemná kněžka Vrilu“, o podzemní výrobu se však nacisté pokusili i v Moravském krasu, a to v jeho severní a střední části, k níž přináleží i Býčí skála.
V průběhu roku 1944 došlo k budování továrny (a dokonce i ke spuštění výroby) v jeskynním komplexu Výpustek (který snad navštívím ještě letos) a také v samotné Býčí skále, tam se však věci nedostaly tak daleko, aby započala výrobní fáze. Byla pouze odstřílena nějaká ta skála, část Předsíně byla zalita betonem (přitom však Moravské zemské muzeum v Brně ještě stačilo provést záchranný výzkum), a nakonec zde byly umístěny pouze kotle, v nichž byly regenerovány použité oleje z válečné výroby.
Musím přiznat, že mě tyhle dvě etapy z historie Býčí skály fascinovaly, a tak jsem si řekl, že by byla skvělým dějištěm dalšího románu ve stylu Synchronicity (tzn. temného protektorátního thrilleru se sci-fi a hororovými prvky). Hlavní hrdina knihy by měl vřelý vztah k Moravskému krasu, vyrůstal by zde, nejspíše by bydlel v nedalekých Křtinách. Vášní jeho otce by bylo jeskyňářství, dědeček dokonce pomáhal při Wankelových vykopávkách v Býčí skále roku 1872. Hlavní hrdina by sledoval německé práce ve Křtinském údolí, například by byl svědkem přesunu obrovské ocelové konstrukce, podobné zvonu, do Předsíně Býčí skály. Samozřejmě by chtěl přijít na kloub tomu, co to tam nácci kutí, zvlášť když to má spojitost se smrtí jeho dědečka, jehož by kvůli něčemu, co bylo spjaté s Wankelovými nálezy, brutálně vyslýchali esesáci. Nakonec by pronikl do komplexu ve chvíli, kdy by se v jeho Předsíni nacisté z SS a Germanorderen pokoušeli o temný rituál a… ale to si přečtete až v chystané knize. :-) Jen ještě zmíním, že pro literární účely bych se v ní podržel pohřbu halštatského velmože tak, jak ho popsal Jindřich Wankel – dodá románu hororový look a také bude tato teorie v podstatě poplatná době, v níž se bude příběh odehrávat, v roce 1944.
Než bych se ale na psaní vrhl, musel bych Býčí skálu vidět. Nerad bych na knize pracoval, aniž bych lokalitu nenavštívil „in situ“. Vypadalo to, že se mi to tenhle rok nepoštěstí, protože jeskynní komplex je přístupný veřejnosti jen ve třech červnových víkendech o dni otevřených dveří, z nichž dva jsem měl původně trávit v Anglii a poslední v Ostravě a v Hranicích na Moravě. Nemoc mojí fenky však rozhodla jinak, nikam jsem neletěl. Ale jak se říká, vše zlé je k něčemu dobré, mohl jsem alespoň navštívit Býčí skálu.
Poutní kostel ve Křtinách
Uvnitř svatostánku
Můj výlet započal v nedalekých Křtinách, kde jsem si mohl prohlédnout zdejší barokní poutní kostel, který má stejně jako Zelenou horu u Žďáru nad Sázavou na svědomí proslulý a tajemný architekt Jan Blažej Santini-Aichel, který do svých děl zakomponoval své hluboké znalosti matematiky, geometrie a numerologie. Poštěstilo se mi být uvnitř svatostánku sám a byl to vskutku zážitek. Ze Křtin jsem zamířil do jeskyně Výpustek, kterou jsem bohužel nemohl navštívit (snad se mi to podaří zkraje podzimu), protože mě tlačil čas, Býčí skálu jsem měl zarezervovanou na půl jedné. Stihl jsem se ale stavit ve zdejších suvenýrech, kde jsem ukořistil knihu Moravský kras (jeskyně a lidé) od Miroslava Baláka – bude se mi totiž hodit v rámci přípravy na sepsání románu, který jsem zatím pracovně nazval „Tajemství Býčí skály“. A je možné, že mu ten název už zůstane. Ve Výpustku jsem se rovněž vypustil (ehm… :-D) a pak jsem pokračoval po silnici k Býčí skále. A to byl celkem adrenalinový zážitek, protože je plná ostrých zatáček, za něž není vidět, a hlavně o víkendu (možná i kvůli dnu otevřených dveří) hodně frekventovaná, neboť se tudy neřítily jenom auta, ale i motorkáři a cyklisti. Ve zdraví jsem ale došel až ke skále Zub času, odkud jsem pokračoval k jeskyni Kostelík, kde už jsem narazil na spoustu lidí, kteří sem směřovali od Býčí skály a zase zpátky.
Silnice, v okamžiku focení mimořádně prázdná
Lávka přes vyschlý Křtinský potok
Jeskyně Kostelík
Kolem dvanácté jsem byl na místě, přihlásil jsem se u jeskyňářů, přispěl jsem na chod jejich skupiny obligátní stovkou a mohl jsem se těšit na prohlídku. Sešlo se nás tam skoro čtyřicet, prohlídky se konaly každou co půl hodinu, takže skutečně vysoká návštěvnost.
Vápencové průčelí Býčí skály
V obrovské Předsíni Býčí skály, kde jsme měli možnost pohlédnout do nových archeologických sond, sice nebyl výklad pana jeskyňáře-průvodce moc slyšet, ale to mi nevadilo, protože jsem měl vše už předem nabiflované. Z Předsíně jsme zamířili do takzvaného Malého dómu, který Jindřich Wankel prozkoumal již v roce 1867 - nalezl zde sídliště pravěkých lidí ze starší doby kamenné, společnost jim dělal i jeskynní medvěd. Zajímavostí je, že je toto místo hluboko v systému, více než 70 metrů od vchodu, což je pro podobná sídliště v Moravském krasu neobvyklé. Následně jsme dorazili k takzvaným Pohanským kamenům, zříceným stropním balvanům, pod nimiž je dle legendy pohřben hrob dalšího významného náčelníka. Mířili jsme dál, kolem dvou tůní, kde jsme mohli obdivovat plastové kačenky, až jsme po schodech klesli k takzvanému Šenkovu sifonu – k pomyslné hladině bývalého podzemního jezera. Přes něj se nikdo až do roku 1920 nebyl schopen dostat, dnes je však odčerpán a my jsme mohli pokračovat do takzvané Nové Býčí skály, do prostor nově prozkoumaných hlavně v druhé polovině minulého století. Zajímavostí je to, že pokud by přestala pracovat čerpadla, Šenkův sifon by se opět do týdne zaplnil vodou a zamezil by do Nové Býčí skály přístup.
Předsíň Býčí skály
.jpg)
Pohanské kameny
Ještě se zastavím u onoho Šenka, podle nějž je dnes již bývalý sifon pojmenován. Alois Šenk byl totiž myslivec, který sloužil Lichtenštejncům a žil na nedalekém Novém hradu u Blanska. Jeho vášní bylo jeskyňářství, a tak se snažil několikrát (bezúspěšně) přes sifon dostat – a to na voru. Mě však nejvíc zaujala jeho smrt – kousek od Nového hradu byl totiž zastřelen svou vlastní brokovnicí. Podle všeho čin spáchala jeho vnučka, které bránil v lásce, později však byla soudem všech obvinění zproštěna. Zajímavá temná historie, o důvod víc v budoucnu Nový hrad navštívit.
Blížíme se k Šenkovu sifonu
Uvnitř bylo jen 8 stupňů
Ale zpátky k Býčí skále – postupně jsme prošli jejím novým úsekem, kolem tekoucího Jedovnického potoka až do Velké síně. Usuzuji, že jsme celkově ušli kolem 800 metrů, prohlídka trvala 90 minut. Poté jsme se vydali na zpáteční cestu za světlem, při tom jsme se občas střetli s jinou protijdoucí skupinou. Musím přiznat, že jsem po takové dlouhé době v jeskyních uvítal denní světlo, i kvůli tomu, že uvnitř byla řádná zima (kolem osmi stupňů). Mým plícím chvíli trvalo vzpamatovat se z toho šoku, protože jsem ještě půl hodiny poté pochrchlával (navíc je i vnitřek semeništěm spor a plísní).
Ve Velké síni
Od Býčí skály jsem vyrazil po turistické, víceméně kopírující Křtinský potok a silnici, až do Adamova, jediným význačným místem byla ještě průchozí jeskyně Jáchymka. Následně jsem přes Brno vyrazil zpátky, cesta do mé domovské Čáslavi trvala přes tři hodiny, ale stálo to za to.
U Jáchymky
Ještě se zmíním o onom „tajemnu“, které je s Býčí skálou spojeno. Kvůli dávnému masakru v Předsíni (který nejspíš dle nejnovějších vědeckých teorií žádným masakrem nebyl…), je prý místo prostoupené negativní energií, dokonce tam slabší jedinci prý kolabují. Asi takhle: z naší skupiny nikdo nezkolaboval a já se rozhodně negativně necítil, nicméně asi nejsem ten dobrý vzorek populace, protože jsem většinou vůči těmto energiím (pokud vůbec existují, v což moc nevěřím…) rezistentní. Pravda je ovšem ta, že u Šenkova sifonu začal jeden pán zponenáhla vyšilovat, že musí pryč z jeskyně, a vymlouval se při tom na svou paní, která má údajně špatná kolena a sestup do nižších partií a následný výstup zpátky by nezvládla – jeden z doprovodných jeskyňářů je šel poté vyvést. Tak třeba pán viděl ducha, kdo ví…
A když už jsem u těch duchů… V jeskynním systému má prý docházet i k neobvyklým úkazům: má tu být například slyšet křik a nářek dávných obětí, zabitých při pohřbu halštatského náčelníka. Nemůžu posoudit, protože kvůli tolika lidem, kteří jeskyni během dnu otevřených dveří navštívili, byl křik a nářek všudypřítomný. :-D Navíc, jak už jsem několikrát zmiňoval, k žádnému masakru tam nejspíš ani nedošlo. Strašit tu má údajně i německý předák Helmut, který tu pracoval za druhé světové války a oběsil se tu, prý má dokonce ženským návštěvnickým pokládat svou ledovou ruku na krk. Žádná po celou dobu prohlídky nevyjekla, takže zase nic, Helmut si vzal zřejmě dovolenou a odjel do Baden Badenu... :-D
Ach jo, zajímalo by mě, kdy už konečně nějaký neobvyklý paranormální úkaz zažiju… :-D
Teď vážně. Nemoc mojí fenky neovlivnila jen moje cestovatelské plány, ale i literární plány. Negativně, ale i pozitivně. Bohužel nemůžu přinést report z Anglie, kde jsem se chystal navštívit mnohá místa spojená s mými historickými romány Znamení rodu a Temnota rodu, které v této době znovu vycházejí coby e-booky v NEMETONU, ale zato se díky mé návštěvě Býčí skály dostává do popředí mého zájmu temný thriller „Tajemství Býčí skály“. Fakt nechci předjímat, ale je docela dobře možné, že se na něj na podzim, poté, co dopíšu „Admirála Byrda a tajemnou kněžku Vrilu“ vrhnu.
Stay tuned. :-)
A propo, pokud byste se chtěli o Býčí skále dozvědět víc, vřele doporučuju stránky místních jeskyňářů.
