Reganne, In Ekker: atomové střelnice v nitru Sahary
Nedílnou součástí Srdce Sahary je i alžírské atomové dědictví – v této severoafrické země se totiž nacházely hned dvě francouzské jaderné střelnice.
Země galského kohouta se myšlenkou sestrojení atomové bomby začala zabývat krátce po skončení druhé světové války. Tehdy vznikla CEA, Komise pro atomovou energii, která dostala do vínku dohled jak nad civilními, tak i vojenskými experimenty. Francouzští vědci pracovali na vývoji nukleární zbraně více než deset let – a úspěšně. V roce 1957 se začalo uvažovat o místě prvního plánovaného testu. Nakonec byla vlivným generálem Ailleretem vybrána oblast Regganské plošiny a v únoru 1958 zde bylo založeno CSEM, Centre Saharien d’Expérimentations Militaires - Centrum saharských vojenských experimentů. Následně bylo přikročeno k výstavbě rozlehlé vojenské základny, která měla poskytnout zázemí pro chystané pokusy, zároveň zde bylo zprovozněno letiště. K samotnému prvnímu testu došlo 13. února 1960 po čtvrté hodině ranní místního času na střelnici Hammoudia. Bomba, nazvaná Gerboise Bleue – v překladu Modrá pouštní krysa –, stála na sto metrů vysoké věži. Když byla odpálená, dosáhla účinnosti téměř sedmdesáti kilotun, tedy čtyřikrát vyšší, než měla ta, svržená na Hirošimu. Francie se díky testu jako čtvrtá země dostala do klubu jaderných velmocí po bok USA, SSSR a Velké Británie. Později Francouzi na Regganské plošině odpálili další tři bomby: Gerboise Blanche, Gerboise Rouge a Gerboise Verte, všechny s menší účinností, než měla první. Následně došlo k občanské válce a k vyhlášení Alžírské lidově demokratické republiky, krátce před tím však Francie s Alžírskem uzavřela takzvané Evianské dohody, díky nimž mohla své vojenské základny na Sahaře využívat dalších pět let. Jaderné testy se však ještě předtím přesunuly do oblasti In Ekkeru, kde působilo CEMO, Centre d’Expérimentations Militaires des Oasis, a v jedné ze zdejších hor proběhlo několik podzemních atomových výbuchů. Základna na Regganské plošině byla dále využívaná zejména pro účely velení vzdušných operací nad Saharou, jako letiště a administrativní středisko. Tedy až do května 1967, kdy vypršelo pět let stanovených Evianskými dohodami a Francouzi základnu evakuovali.
A právě v této opuštěné a zchátralé vojenské základně na Regganské plošině se ocitnou hlavní hrdinové knihy – zmíněné pasáže patří k vůbec těm nejatmosféričtějším a mnohdy mají až hororový přesah.
Časy se však mění. Během deseti let, které uběhly od sepsání příběhu, se toho na Regganské plošině stalo opravdu mnoho. Pokud mrknete na aktuální satelitní snímky na Googlu, zjistíte, že většina staveb bývalé francouzské vojenské základny zmizela a nahradily je jiné, moderní (a také zelené fotbalové hřiště). Zároveň jsou zdejší přistávací dráhy využívány jako regionální letiště Reggane...
A ještě menší střípek k jaderné střelnici CEMO v oblasti In Ekkeru. Během jednoho z podzemní testů, uskutečněného v květnu 1962 uvnitř jedné z hor, se její část sesula a došlo k úniku radioaktivity do ovzduší. Dávkou přesahující šest set milisievertů bylo zasaženo několik vojáků, pohybujících se blízko epicentra, a další personál včetně francouzských generálů obdržel více než padesát milisievertů...
Dobrodružný thriller Srdce Sahary vychází v Nemetonu již příští týden!
