Preview - Jas kvasaru

Jas kvasaru je třetím dílem z mé série space oper "Vesmírná asociace". A zároveň knihou, na níž aktuálně pracuji. V tomto článku, jakémsi previewu, jsem si dal za cíl shrnout to, co je už o knize známo a něco málo o ní odhalit.

Takže, jak už jsem zmiňoval v diskuzi na žánrovém portálu Legie, Jas kvasaru se odehrává cca šest let po Záři supernovy. Během té doby se změnily jak životy hlavních hrdinů, tak i politická situace uvnitř Asociace i Extrasolárního společenství. Zároveň v knize tak trochu navážu na události Světla pulsaru, protože konečně odhalím, co se vlastně stalo v okamžiku, kdy Gerard le Comp přeladil frekvenci carinaa, a také se bude cestovat "hyperprostorovými nadkoridory" daleko za Galaxii. No a vypadá to, že kniha bude rozsahově o něco objemnější než Supernova...

Jas kvasaru bude opět vyprávěn v ich-formě, nicméně vypravěčem nebude ani záchranář Desmond Sommers, jako v případě Světla pulsaru, ani bývalý elitní voják Patrick Kerr, jako v případě Záře supernovy. To bylo od počátku mým cílem. Nicméně se nebude jednat o úplně novou postavu, mohli jste se s ní setkat jak v Pulsaru, tak v Supernově. V knize bude také několik intermezz, která budou vyprávěna z pohledu jiné postavy, než je postava hlavní, budou tvořit integrální součást děje a leccos vysvětlovat. Poslední perlička - prolog se bude odehrávat hluboko v minulosti z pohledu hlavní dějové linie (2234), v roce 2093 na palubě lodě Explorer I., která byla tehdy vyslána na průzkumnou misi do Oortova oblaku.

Kdy Kvasar dokončím ani kdy vyjde, nedokážu prozatím odhadnout, ale byl bych moc rád, kdyby se to podařilo tak, aby se ke čtenářům dostal alespoň na sklonku příštího roku. Uvidíme. Zatím jsem lehce za polovinou.

A nyní to nejdůležitější - určitě jste zvědaví, kdo bude vypravěčem. Musím říct, že to pro mě byla výzva, navíc jsem si to už tak trochu otestoval v Supernově a šlo to, takže jsem do toho šel a celkem rychle zaplul. Provedu to takhle - zveřejním krátkou ukázku z úvodu první části a z ní vy znalí pochopíte. A snad nebudete zklamáni...

Přeji příjemné počtení :-)!

Když děláte práci jako já, nejste zrovna oblíbení.

Fakticky.

Řeknu to na rovinu. Mě je to jedno. Nikdy jsem netoužila po tom, být oblíbená. Dělala jsem jen to, co musím, abych přežila. Nic víc v tom nehledejte.

OROS.

Čtyři písmena, při jejichž vyslovení každému ve svobodných lidských koloniích vstanou vlasy hrůzou. A je jedno, zda je to obyčejný dělník, co se pachtí na hranici chudoby někde v uhelném dole jako ve středověku, anebo sám slavný prezident toho jejich ještě přeslavnějšího spolku, Extrasolárního společenství. OROS. To byli mí zaměstnavatelé.

Kdysi se mě jedna dívka, kterou jsem měla moc ráda, zeptala: teto Natálie, co je to ten OROS?

Zní to jednoduše, ale je to otázka za milion. Záleží totiž na tom, koho se zeptáte.

OROS je sdružení pozemských megakorporací, které se zabývá astrofyzikálním výzkumem, jeho primárním cílem bylo vyhodnocování dat z Eridanu, lodi, která jako první cestovala hyperprostorovými koridory, odpoví někdo.

OROS je odvrácenou tváří Vesmírné asociace, zástěrka pro její tajný zbrojní výzkum, řekne další.

OROS chce povznést lidstvo, odpověděl by můj pradědeček, slavný Gerard le Comp, jeden z největších lidí, co kdy žili, a dvanáctý Předseda Asociace.

A co na to řeknu já?

OROS je jen banda břídilů, která si kompenzuje, že má malého pindíka. Tečka.

A já měla jednoho z těch minipindíků, ze svých bývalých chlebodárců, zabít.

Jmenoval se Anthony Hopkins (kdysi jsem slyšela, že existoval herec podobného jména, ale fakticky si nepamatuju, jak vypadal, jen si vybavuju, že musel nosit náhubek), měl pivní pupek, věk kolem šedesáti let. Našel si mladou manželku, bývalou modelku, co bývala tváří nějakého prášku na praní. Dvě krásné zdravé dětičky. Prostě ideální rodinka.

Až na to, že ten Hopkins byl čtvrtým mužem na seznamu OROSu. Zatímco se procházel se svou šťastnou rodinkou po centru Londýna, někde daleko odsud v dobře utajované základně OROSu stahovali nějakého nešťastníka z kůže a přemýšleli, jestli je k tomu lepší nůž s nanočepelí anebo laserová pilka.

Zkrátka - byl to bastard.

Nikdy jsem netrpěla výčitkami svědomí. A když tenhle Hopkins zemře, tak je mít tuplem nebudu.

"Vítejte v Kole Asociace," vyrušil mě z myšlenek vlezlý hlas hologramu, který se zhmotnil uvnitř gondoly, do níž jsem před několika vteřinami nastoupila. Měl tvář pohledné blondýny s tak krátkou minisukní, že jí bylo vidět až téměř do žaludku. Toho, kdo ji naprogramoval, by měli zažalovat za sexismus. "Stojí při břehu Temže ve čtvrti South bank, na místě, kde před více než dvěma sty lety stálo slavné Londýnské oko, které bylo roku 2042 zničeno hurikánem během klimatické krize. Podnět k výstavbě Kola Asociace zadal před čtyřiceti lety předseda megakorporace Greater London Company Jonah Brown. Je vysoké půl kilometrů, zabírá celý pravý břeh Temže mezi mosty Golden Jubilee Bridge a Westminster Bridge a za příznivých podmínek se z něho nabízí výhled i na Severní moře..."

Nezajímalo mě, až bude vidět na moře. Zajímalo mě, až kolo dosáhne vrcholu své dráhy. Vzhledem k tomu, že se nepohybovalo nijak závratnou rychlostí, to bude ještě chvíli trvat.

Co dělat mezitím?

Kdybych žila před dvěma sty lety a chtěla někoho nepohodlného zabít, zřejmě bych si vybalila odstřelovací pušku a začala ji kontrolovat. To by teď neprošlo. Dole hlídali sekuriťáci, navíc jsem při nastupování do gondoly prošla stejně jako všichni ostatní rozsáhlým skenováním. Naštěstí jsem žádnou zbraň nepotřebovala.

To já jsem byla zbraní.

Takže jsem se zamyslela nad tím, co budu dělat, až toho Hopkinse zabiju.

Každopádně zamířím do hotelu a dám si koupel. Takovou tu s bublinkami, k tomu sklenku nějakého sektu, prostě prima večer...

No a zítra opustím Zemi, centrum korporátního národa ve vesmíru, a vrátím se do toho zapadákova, co si říká Extrasolární společenství, do svého nového domova, kde vládne mír a demokracie pod taktovkou všemi milovaného prezidenta Geoffreye Cruze, jenž vládne pevnou rukou přes třicet let, ale rozhodně, v žádném případě, není diktátor.