Památník Pirna-Sonnenstein, memento programu Aktion T4
Občas člověk při svých cestách navštíví místo, k němuž se váže silný tragický příběh. Mělo by být mementem, aby se v budoucnosti nic podobného již nikdy neopakovalo. Bohužel, i v 21. století jsme svědky nesmyslných krutostí a zvěrstev. Ale nechci tu psát o válce na Ukrajině. Chci tu psát o zámku Sonnenstein, který se nachází v německé spolkové zemi Sasko, ve městě Pirna, ležícím coby kamenem dohodil od českých hranic.
Zámek Sonnenstein, místo s temnou historií
Když jsem plánoval třídenní poznávačku po příhraniční části Saska (většinou při podobné kratochvíli neopomenu brázdit prstem po mapě), utkvěl mi pohled právě na něm. Ihned jsem ho zadal do vyhledávače, abych se dozvěděl víc, a překvapilo mě, že se zde nacházelo vyhlazovací zařízení, které spadalo pod nechvalně známý nacistický program Aktion T4, který zmiňuju i v Synchronicitě. V tu chvíli jsem věděl, že ho musím navštívit.
Možná se ptáte, co to ten program Aktion T4 vlastně je. Asi všichni víte o Holokaustu, o systematickém vyvražďování Židů v německých koncentračních (lépe řečeno vyhlazovacích) táborech během druhé světové války. Existoval ještě jakýsi jeho předstupeň, a tím je právě program Aktion T4, který likvidoval další nežádoucí část německého obyvatelstva, neshodující se s nacistickou doktrínou o rasové hygieně a se snahou vytvořit dokonalou vládnoucí rasu, vytvořit Übermensche.
Tou nežádoucí částí německé společnosti byli lidé tělesně postižení, anebo psychicky nemocní. Zámek Sonnenstein (paradoxní je, že se místo s tak temnou minulostí jmenuje v překladu „Sluneční kámen“) se stal pro tyhle hrůzy dokonalým ústředím, protože zde už od roku 1811 sídlil ústav pro psychicky choré. Nic tedy nebránilo tomu, aby se za druhé světové války začalo se systematickou likvidací pacientů (nejen této) léčebny.
Když jsem poslední den putování po Sasku vystoupil v Pirně, bylo nevlídno, a ani samotné město na mě nepůsobilo nijak zvlášť přívětivě. Hned u vlakového nádraží stály dvě policejní auta, blízké občerstvení, kde prodávali kebab, bylo zajištěno policejní páskou. Kdoví, co se tam událo… Dalším důvodem pro nepříjemné pocity bylo možná to, že v Pirně sídlí velké muzeum DDR (po našem NDR), kde se prý nachází rozlehlá expozice – trabanty počínaje a socialistickým konzumem konče – a že celá třída, vedoucí od vlakového nádraží do centra, byla špinavá a šedivá.
Samotný zámek Sonnenstein se nachází na vyvýšenině kousek od náměstí, dnes v něm sídlí okresní úřad. Já jsem ho obešel po obvodu, protože památník, vztahující se k vyhlazovacímu zařízení, se nachází kus za zámkem, v budově C16. Vznikla v letech 1900-1901, nejdříve fungovala jako zázemí pro mužské pacienty léčebny, později od roku 1939 byla určena k systematickému vyvražďování duševně nemocných.
První, co z památníku uvidíte, je skulptura před budovou, znázorňující kříž. Další jeho části se nacházejí v suterénu a ve druhém patře oné nechvalně proslulé budovy C16.
Kříž a budova C16
Já jsem zamířil nejprve do suterénu, kde vládne opravdu ponurá atmosféra – protože právě zde docházelo k onomu vyvražďování. Vše probíhalo asi takhle: v přízemí budovy se nacházela posudková komise, která identifikovala pacienty a zfalšovala údaje o jejich úmrtí. Poté byli odvedeni do onoho suterénu, kde byli nahnáni do plynové komory pod záminkou, že se jedná o sprchy a že se zde musí umýt (ostatně podobně to probíhalo i později v koncentračních táborech). Zde byli pacienti zplynováni, a to samotnými lékaři, kteří vše sledovali kukátkem ze sousední místnosti. Poté byla těla obětí přenesena do vedlejší místnosti, kde byla márnice. Některé z nich tu byly zbaveny svých zlatých zubů. Následně byla těla v další místnosti, kde se nacházely dvě kremační pece, spálena.
Bývalá plynová komora
Pohled do suterénu, v první z místností byla márnice
Místnost, kde se nacházely kremační pece
Expozice v místnosti, kde byl kremační komín - jsou zde vystaveny části pecí a protézy a osobní předměty obětí, které byly nalezeny při archeologických vykopávkách
Když procházíte těmito prostory, každým svým pórem vnímáte bezútěšnost toho místa, cítíte, že se tam kdysi stalo něco špatného, a poznáte na vlastní oči děsivou nacistickou preciznost. Můj zážitek z onoho místa byl umocněn ještě dalšími dvěma věcmi: jednak jsem v Synchronitě psal o nacistických lékařských pokusech na lidech a o vyvražďování, které probíhalo v koncentračních táborech pod taktovkou lékařů (záminkou bylo potlačení tyfové epidemie), a jednak jsem se sám začátkem minulého roku potýkal s vážnými psychickými problémy, které mě takřka na pět měsíců úplně vyřadily. Při představě, že bych mohl za druhé světové války možná skončit podobně jako ty tisíce lidí (mužů, žen i dětí) na Sonnensteinu, se mi udělalo až fyzicky nevolno. Raději jsem tedy prostory památníku zase rychle opustil, aniž bych navštívil výstavu v druhém patře budovy C16.
V Pirně jsem se už déle nezdržoval a vyrazil jsem za dalším cílem mé cesty, do příhraničních lázní Bad Schandau. Přesto jsem zde byl svědkem ještě dalších dvou zajímavých událostí, které se u nás jen tak nezažijí. Jednak policejního kordonu, který vlakem neznámo kam eskortoval partu uprchlíků (mladých mužů, tvářících se jako Afghánci), a grupy teenagerů v pestrobarevném oblečení, s pestrobarevnými hlavami a s duhovými vlajkami přes ramena, kteří mířili na nějaký LGBT pride, který se měl odpoledne odehrávat na tamějším náměstí.
Z Pirny (a vlastně z celé návštěvy Německa) jsem měl poměrně dost rozporuplné pocity a upřímně, zřejmě mě tam už dlouho nikdo nedostane. Ale alespoň zbude čas a úspory na jiná, pro mě zajímavější místa… :-)
