Ohlédnutí za rokem 2018 a pohled do roku 2019

Rok 2018 uběhl takřka neuvěřitelným tempem - připadá mi to totiž jako před nedávnem, kdy jsem tu na webu zveřejňoval shrnutí za rok 2017. A nyní máme za sebou rok 2018. Takže... je tedy na čase rekapitulovat. :-)

V letech 2015, 2016 a 2017 se mi v literární tvorbě dařilo. Vyšly mi celkem čtyři romány (Světlo pulsaru, Záře supernovy, Kamenní strážci, Jas kvasaru), pracoval jsem na sebepropagaci (kterou jsem celá léta tak nějak zanedbával), navazoval různé spolupráce. Rok 2018 byl pro mě v　mnoha ohledech tak trochu krokem zpátky.

Začnu od toho nejdůležitějšího, od knih - v tomhle byl rok 2018 paradoxní. Psal jsem totiž jako o život. Dokončil jsem dva romány, které jsem rozepsal v roce 2017 (většina práce na nich proběhla právě v minulém roce) a další rozepsal - na pultech knihkupců se však žádná nová kniha neobjevila.

Nejdřív k novému dobrodružnému thrilleru. Krátce jsem situaci kolem něj nastínil ve shrnutí za rok 2017, dále jsem se mu věnoval v říjnu 2018 v článku "mé nové psací plány", takže nemá cenu se opakovat. Jen doplním, že v současnosti jsou práva na "Temnou bouři" (ukončením spolupráce s nakladatelem odpadl důvod pracovní název knihy tajit) plně v mých rukou.

Nyní Vesmírná asociace: v roce 2018 jsem odvedl valnou většinu práce na Svitu magnetaru, čtvrtém dílu série. V současnosti je jeho předfinální verze na omrknutí v Brokilonu. Na přelomu listopadu a prosince jsem také rozepsal pátý (a zároveň závěrečný) díl série, Třpyt strangeletu. K　dnešnímu dni je hotová necelá třetina knihy.

V dubnovém čísle časopisu Pevnost vyšla povídka Singularita, díky níž jsem v roce 2010 vyhrál literární soutěž Cena Karla Čapka v　příslušné kategorii, a která je základním stavebním kamenem celého cyklu Vesmírná asociace.

Koncem září 2018 jsem tuto povídku dal čtenářům volně ke stažení, totéž jsem v březnu učinil s　fantasy hororovou povídkou Ostrov, která se objevila ve sborníku Kočas 2010 (Straky na vrbě; 2010).

V roce 2018 se na internetu objevily dvě recenze na mé knihy, a to na Jas kvasaru - více v sekci recenze.

Teď co se týče sebepropagace. Na začátku roku 2018 jsem zřídil speciální fb stránku své sérii space oper Vesmírná asociace - zveřejňoval jsem na ní a zveřejňovat budu zejména doplňující mikropovídky, týkající se fikčního světa, a různé zajímavosti, dále pak podstatné novinky. Nicméně prioritou pro mě není ani fb, ani web, ale samotné psaní knih. :-)

Co se týče webu, tak přestože se na něm v roce 2018 objevilo článků jen poskrovnu, jeho návštěvnost paradoxně vzrostla. Jestliže jsem měl v roce 2016 10 136 unikátních návštěv a v　roce 2017 20 618, tak minulý rok dokonce 34 806. Děkuju!

Další věc. V roce 2017 jsem si v rámci sebepropagace zřídil youtube kanál, natočil jsem celkem osm videí. Dohromady měly takřka pět set zhlédnutí, kanál měl dva odběratele, takže pro spisovatele celkem úspěch. Na jaře 2018 jsem taky jedno natočil (asociační info 2), ale dlouho jsem otálel s jeho zveřejněním, až jsem to nakonec neudělal. Naopak jsem začal stále více uvažovat o tom, že už se tímhle způsobem dál "prostituovat" nebudu a kanál zruším. Já už jsem xkrát zmiňoval, že bych byl nerad považován za nějakého youtubera (i kvůli tomu, že tuhle komunitu moc nesleduju), navíc jsem s postupem času zjistil, že mi coby introvertovi tenhle styl propagace nevyhovuje a byl to ode mě de facto výstřel mimo. I když zajímavá zkušenost, to se musí nechat. Takže na youtube už mě od podzimu nenajdete. :-)

Dále výhled na rok 2019. Jak už jsem psal výše, Svit magnetaru je na omrknutí v Brokilonu, snad vše klapne a knížka se letos na pulty knihkupců dostane. Plánuju také dokončit poslední díl Vesmírné asociace, Třpyt strangeletu. S tím, jak se její fikční svět neustále rozrůstá a jak je xy věcí provázaných, je pro mě stále obtížnější vše držet v hlavě - takže už se těším, až to všechno "hodím na papír" a budu to moci slastně zapomenout. :-)

Co se týče dobrodružných thrillerů a hlavně Temné bouře, budu prozatím tajemný. Pokud dojde k nějaké zásadní změně, zavčas se to dozvíte. :-)

Teď k sebepropagaci. Rozhodně se dál budete s mými příspěvky setkávat jak na mém oficiálním facebooku, tak i na stránce Vesmírná asociace. Dále určitě přichystám nějaký článek na web a plánuju dát volně ke stažení nějakou svou další povídku. No a pak si v hlavě pohrávám ještě s　jednou myšlenkou, ale to až třeba někdy jindy. :-)

A ještě něco. Tohle všechno je jen momentální výhled, který se může kdykoliv změnit. Jestli mě život za poslední roky něco naučil, tak to, že věci většinou nevycházejí tak, jak si přejeme anebo jak si naplánujeme. Jde jen o to brát všechno s nadhledem a přizpůsobit se okolnostem. Navíc kdyby všechno klaplo tak, jak si představujeme, nebyla by to hrozná nuda? :-)

Milí čtenáři, přeju Vám všechno nejlepší do nového roku 2019, hlavně hodně štěstí, zdraví, pohody a lásky. Ať se Vám moc a moc daří!!!

A jako bonus exkluzivní ukázka ze Třpytu strangeletu. Enjoy! ;-)

Jen odvážní a silní vstupují do náruče temnoty.

Ležel jsem na podlaze, chladné jako led a lepkavé od mé vlastní krve. Kolik... kolik jsem jí už ztratil? A jakým zázrakem jsem stále naživu?

Ultraželezná střepina mi prošla břichem v oblasti žaludku, nadělala paseku v mých vnitřnostech a potom vyšla zády ven. Bolest, kterou jsem při tom zakusil, byla zničující - větší, než jsem si kdy dokázal představit.

Jak k tomu vůbec došlo?

Tápal jsem v paměti, snažil si vzpomenout, proč tu ležím zraněný na podlaze - ale bezprostřední chvíle před tím, než se to stalo, jsem si nedokázal vybavit. Jen jedno jsem věděl jistě: jsem na Teslovi, těžkém bitevníku typu sunstorm druhé generace. Mé vlajkové lodi. Anebo v tom, co z ní zbylo...

Jakmile jsem na to pomyslel, ozval se kousek ode mě neartikulovaný křik. Otevřel jsem víčka, dosud pevně semknutá bolestí.

V rudé záři nouzového osvětlení jsem spatřil nějakého muže - jeho jméno jsem si nedokázal vybavit. Ne v tuhle chvíli.

"Ne!" křičel. "Ne... Prosím... Ne!"

Prudce sebou škubl - černá silueta na rudém pozadí - a já si uvědomil, že se už takřka nepodobá člověku. Protože z jeho útrob cosi bobtnalo. Ve skutečnosti však šlo o pravý opak - cosi se do nich totiž dostávalo.

Sáhl jsem po zbrani. Věděl jsem, že bych původce těch strašlivých muk nezabil - ale mohl jsem alespoň ušetřit trápení tomu ubožákovi.

Marně jsem hmatal po pouzdře na opasku - služební laserová pistole tam nebyla.

Když jsem opět upřel pohled na ten nerovný boj, spatřil jsem další nezřetelnou siluetu. Byl tam ještě druhý tvor. Ten, který byl určený mně.

Na okamžik jsem si přál, aby mě ta střepina zabila. Protože smrt, kterou mi ta stvůra uchystá, bude mnohem horší.

Otočil jsem se. Za mnou se chodba utápěla ve tmě.

A v ní... V ní mohlo číhat cokoliv.

Jen odvážní a silní vstupují do náruče temnoty, připomněl jsem si.

Začal jsem lézt, bolest v žaludku mě trhala na kusy. Přesto jsem vytrval.

Poddal jsem se temnotě, doufal jsem, že mě skryje před zrakem toho tvora - i když on žádné oči neměl.

Pomalu jsem ukrajoval metry, tápal jsem kolem sebe, zmatkoval jsem.

Jediné, co mě v té chvíli drželo při smyslech, byla mysl vojáka, vystavená po většinu života tvrdému drilu. Kdyby někteří prožili to, co já, dávno by je to zlomilo. Já jen otupěl. Většinou...

Zastavil jsem se, trhaně jsem dýchal, srdce mi divoce bušilo. Protože mi instinkt našeptával, že přede mnou něco je; že se to skrývá pod rouškou hutné temnoty a vyčkává to. Na svou chvíli.

Nasucho jsem polkl.

Potom jsem natáhl ruku, celou tu dobu jsem čekal, že se ho dotknu. Nic tam však nebylo. Jen jsem šátral ve vzduchu.

Ulevilo se mi.

Dokud jsem na zádech nepocítil obrovskou tíhu, která mě přimáčkla k podlaze. Bylo to horké. Vlnilo se to, jak to zkoumalo mé tělo, vydávalo to při tom mlaskavé zvuky.

Snažil jsem se zpod toho vyplazit, bylo to však příliš silné. Drtilo mě to svojí vahou.

Teď, řekl jsem si, mysl na prahu šílenství, teď znesvětí mé tělo.

Vykřikl jsem.