Několik zajímavostí ke Světlu pulsaru + nepoužité scény

Rozhodl jsem se vyplnit hluché místo, kdy čekám, až nakladatelé ve svém edičním plánu oficiálně zveřejní mé novinky, nějakými zajímavostmi ohledně mých už vydaných románů. Jako první vlašťovku jsem si vybral ten zatím poslední, Světlo pulsaru.

Napsat sci-fi román (anebo lépe řečeno space operu) jsem měl vždycky v plánu, ale dlouho mě v mé románové tvorbě míjela. Vlastně celý ten příběh začal už před mnoha a mnoha (opravdu mnoha) lety, tuším někdy na podzim roku 1998, kdy jsem náhodou zapnul televizi a tam běžel Star Trek, konkrétně jeden z dílů ze třetí série Voyageru. V ten moment jsem objevil space operu a sci-fi jako celek. Následně jsem si kromě Star Treku oblíbil Hvězdnou bránu (jak film, tak i seriály), Star Wars, Horizont události, nově Symptom Pandorum a Prométhea, ze seriálů Battlestar Galacticu, Andromedu, Firefly... Samozřejmě jsem načetl i několik knih (zejména z fikčního světa Star Treku a Star Wars a potom něco málo od Fredericka Pohla, Larryho Nivena a samozřejmě od klasika A. C. Clarka), i když - přiznám to i bez mučení - mám stále raději science-fiction a space operu v audiovizuální podobě.

Někdy mezi roky 2000-2001 jsem napsal (ručně) dvě krátké fan-fiction novely ze světa Star Treku, které mi dodnes leží hluboko v šuplíku, a občas, když mám náladu, si jimi listuji. No, a když jsem se v roce 2005 rozhodl, že napíšu svůj první regulérní román, který se budu snažit vydat, vybíral jsem mezi třemi náměty ze třech různých žánrů: byli to Démoni pralesa (tehdy ještě pod názvem Stopy), zastupující dobrodružný román, historický román Znamení rodu, a space opera Návrat. Nakonec to tedy vyhráli Démoni pralesa a hned po nich Znamení rodu. Návrat je dodnes nezrealizovaný a možná nikdy zrealizovaný nebude, ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy. No a pak mě napadl námět na Světlo pulsaru. Stalo se to jedné červencové noci v roce 2007, kdy jsem se probudil někdy kolem druhé ranní a jelikož jsem nemohl znovu usnout, tak jsem se věnoval představování si, no a hned druhý den jsem si poznamenal, co mě napadlo:

10. července 2007: Příběh - studenti astrofyziky odlétají k pulsaru s planetárním systémem PSR 1257 + 12, kde mají strávit nějaký čas na odstíněné vesmírné stanici. Avšak během jedné noci se vše změní - zjistí, že je základna prázdná, celá posádka je pryč, chybí všechny záchranné moduly a z nedaleké planety je vysílán signál SOS. Co se tu noc stalo? Proč je nikdo nevaroval? Pomalu začínají rozkrývat pravdu a zjistí, že se za odvrácenou stranou pulsaru/planety skrývá vesmírná loď, stará dvacet let, a když stanou v jejích útrobách, čeká je hrůzné zjištění - jsou její pasažéři, zmrazení kriogenním spánkem. Tu noc vypukl na stanici únik radioaktivity a všichni byli evakuováni, aby zamrzli v gravitaci pulsaru, díky níž se mohly jejich duše oddělit od těl a bloudit po stanici. O doby, kdy večer usínali a ráno se probudili, uplynulo dvacet let. Avšak je to pravda? Chce je někdo uvést záměrně do klamu? Odhalení je mnohem hrozivější, než kdo z nich kdy snil. V celé soustavě pulsaru se totiž nachází ještě jedno těleso o hmotnosti planety Jupiter, těleso, které může zničit celý vesmír a jež je pozůstatkem dávné civilizace, těleso, kterého se chce zmocnit pozemská skupina militaristů.

Jak vidíte z původního náčrtu, příběh tehdy vypadal úplně jinak, neexistoval ani žádný Desmond Sommers, zůstal jen pulsar, stanice a objekt, který může zničit celý vesmír. Co se týče Dese, ten se zrodil až pro povídku Singularita (napsanou v roce 2009), kterou jsem si chtěl de facto otestovat, jak ten fikční svět funguje. A jelikož měla celkem úspěch, řekl jsem si, že do toho půjdu a Světlo pulsaru zrealizuji. Začal jsem psát v červenci 2012, práci na první verzi jsem skončil v listopadu téhož roku. To byl ale ještě začátek cesty, protože se kniha dočkala řady změn, než v dubnu 2015 dorazila na pulty knihkupců. Původně měla o celé dvě části navíc. To, co je nyní prologem knihy (záchranná mise na Io), je vlastně osekaná a pozměněná první část na přání nakladatele, Roberta Pilcha, a v první verzi existovala ještě druhá část, vklíněná mezi tuto první a původní třetí (odlet Procyonem z Terra de la Luz, což je nakonec první část). Původní druhá část byla retrospektivní, jmenovala se Vzpomínky a popisoval jsem v ní jak celou bitvu na Pyrrze, tak i okamžik, kdy se Desmond probouzí na stanici SolarEclipse po tom, co přišel o nohu, a následně smrt jeho ženy na Stormcloudu. Díky tomu mám docela dost nepoužitého materiálu, a tak jsem se rozhodl, že na závěr tohoto článku zveřejním poměrně dlouhou ukázku, a to právě z bitvy o Pyrrhu. Předem upozorňuji, že jsem do toho nezasahoval, takže mohou být některé parametry fikčního světa odlišné... Přeji příjemné počtení :

Zikmunda si odepnul popruhy, postavil se a máchl dlouhou rukou na osazenstvo transportéru. "Tak jo, panstvo. Pilot mi právě oznámil, že přistáváme." Ozval se zvuk přistávacích trysek. A pak nastal klid. "Žádný strachy, všechno bez problémů zvládnem," pokračoval seržant. "Protože my jsme přece Vesmírná Asociace, ne?"

"Jo, kurva, sme Vesmírná Asociace, chlapi!" zařval Lorenzo. "Ta trochu života do toho umírání!"

"To říká ten pravej," ušklíbl se seržant. "Lorenzo, běž radši se Žralokem nahodit vozejtka! Müllere..." Menší muž zamžikal na Zikmundu. "Na co tady čekáš? Otevři, ať můžem konečně vylízt z tohohle vraku!"

Müller vyskočil na nohy, jako blesk se prohnal mezi sedadly a přistoupil k bočním dveřím. Trhl za páku - ozvalo se mechanické zaskřípání a nově vzniklým otvorem dovnitř proniklo denní světlo. A čerstvý vzduch.

Zhluboka jsem se nadechl. Byl bohatý na kyslík. A naplněný nejrůznějšími méně či více příjemnými vůněmi.

Nejdřív vystoupili mariňáci s připravenými puškami MX 203. Když zajistili okolí, následoval je velitel Mitowski a náš záchranný tým. Seskočil jsem z transportéru - díky nižší gravitaci jsem dopadl o trochu dál než obvykle - a nohy se mi zabořily do bláta. Přistávací plochou byl jenom obdélník narychlo vymýcené džungle, žádný beton. A podle mraků na západním obzoru, který nestínily stromy, muselo před chvílí pršet. Ježíši, ten obzor... Zůstal jsem oněměle stát. V místě, kde mraky ustoupily, bylo nebe narudlé, víc, než jsem ho kdy viděl na Zemi. Na Pyrrhu se pomalu ale jistě snášela noc - ale nebyla to noc v pravém slova smyslu, jednalo se spíš o zatmění. Centrální hvězda soustavy podobná našemu Slunci - HD 28185 - totiž zapadala za obrovský kotouč plynné planety namodralé barvy, která dominovala obloze.

Sakra, věděl jsem, že Pyrrha není ve skutečnosti planeta, ale měsíc zhruba o velikosti Venuše obíhající kolem extrémně hmotného plynného obra, ale význam toho všeho mi došel až teď, když jsem měl možnost to spatřit na vlastní oči.

"Jochocho," ozval se vedle mě atypický smích. Otočil jsem se a spatřil seržanta Zikmundu. "Sakra, člověk někdy v tom svinstvu kolem nás vidí krásný věci, co, kamaráde? Jen mít oči pořádně otevřený."

Otočil se a zahleděl se k zadní části transportéru - z nákladního prostoru právě vyjížděla dvě velká opancéřovaná vozidla typu Warrior, osazená laserovými kanóny, mikrovlnným dělem a odpalovačem raket MOL v zadní části. Za úzkým průzorem jednoho z nich jsem spatřil Lorenza.

"Tak jo!" rozkřikl se Zikmunda a přehodil si popruh emiksdvětětrojky přes rameno. "Hejbněte kostrama a nastupte! Nemáme na to celej den!" Mrkl na mě a společně jsme vyrazili k prvnímu warrioru. "Do prdele," zabručel. "Dneska se mi zdálo, že jsem měl na krku obrovskou pijavici - to nikdy nevěstí nic dobrýho."

Z tónu, jakým to řekl, mě zamrazilo v břiše. Vlezl jsem do vozidla - bylo to skutečně auto, anebo hrobka?

Pak jsme vyrazili kupředu.

***

Vozidlo bylo tiché - a i když byla cesta plná výmolů, nehnulo se díky odpružení podvozku a stabilizátorům ani o píď. Dostal jsem pocit, že bych dal cokoliv za to, abych zaslechl zvuk motoru. To ticho mi přišlo... Zlověstné.

Vykoukl jsem ven úzkým průzorem v boku warrioru. Kousek od nás, zhruba dva metry napravo, jelo druhé vozidlo - cesta byla dost široká na to, aby se sem obě pohodlně vešla. Nebylo se co divit, když ji využívaly obrovské nakladače, dopravující k přistávací ploše kontejnery s obilovinami a dalšími výpěstky zemědělské kolonie.

Stromy rozsáhlé džungle, které nám zprvu zakrývaly výhled, začínaly pomalu mizet. Nahradila je rozlehlá pole osázená metr a půl vysokou, geneticky upravenou - nejenom kvůli většímu výtěžku, ale i podmínkám na planetě - pšenicí. Někde v dáli jsem spatřil obří kukuřici - a návrší, na němž si místní vybudovali svou osadu skládající se zhruba z padesáti domů. Zadal jsem několik pokynů do mikropočítače na paži a na plexiskle hledí se mi objevil zvětšený obraz vesnice. Kolonisté nechtěli žít ve skle a oceli, jako většina lidí na Zemi, a proto zvolili ryze přírodní konstrukce svých domovů za použití dřeva a nepálených cihel. Jediné, co ukazovalo na jejich technologickou vyspělost, byly vysokokapacitní solární panely na střechách mnohých domů a vysoká věž na vrcholu kopce, z jejíhož vrcholku se k nebi vypínala satelitní anténa.

"Neni to nádhera?" ozval se vedle mě Zikmunda.

Koukl jsem na něj. Vypadal najednou nějak zasněně.

"Ty pole," dodal. "Až s touhle službou pro Ozbrojenný složky jednou praštim - až budu mít spoustu našetřenejch Asociačních jednotek - koupim si na nějaký hodně daleký planetě pozemky a postavím si tam farmu."

Několik okamžiků jsem na něj zíral - do tohohle chlapa bych to vůbec neřekl. Pohledem jsem znovu sjel na levou polovinu jeho tváře, která byla jako z gumy. Vypadal jako nějaký středověký hrdlořez, ne budoucí farmář.

"Za tohle může fušerství lodních felčarů," ozval se - a já si uvědomil, že jsem se na jeho tvář díval příliš dlouho.

"Promiňte," vykoktal jsem.

"To je v pohodě. No jo, už nejsem takovej krasavec jako dřív." Zachechtal se. "Víte co vám udělá sonickej granát, když vybuchne v uzavřeným prostoru příliš blízko od vás? Tělo mi ochránil pancíř, ale hlava... Rázová vlna mi doslova sloupla kůži i maso z levý tváře. Málem jsem přišel i o oko, ale to naštěstí zachránilo plexisklo. Bolelo to jako čert."

Polkl jsem. Mírně řečeno...

"Doktoři na Compu mi do rány nasadili modifikovaný kmenový buňky. Znovu vám to doroste, slibovali. Jo, jasně dorostlo." Přejel si rukou po tváři. "Nikdy těm zasranejm hajzlům nevěřte. Mohl jsem si zaplatit plastickou operaci, ale proč bych za ni ksakru utrácel svoje těžce vydřený Asociační jednotky, když za to můžou oni?"

Pokrčil jsem rameny - vůbec jsem netušil, co na to říct. A navíc jsem měl pocit, že seržant by o lítost ani nestál.

"Kilometr k osadě!" houkl zepředu Lorenzo.

Zikmunda kývl hlavou. "Podám hlášení na Compa." Přejel rukou po mikropočítači na zápěstí a otevřel tím komunikační kanál. Zamračil se. "Vlčáku, slyšíte mě? Vlčáku..."

"Co se děje?" zeptal se velitel Mitowski.

Zikmunda neodpověděl, v očích prázdný výraz.

Došlo mi, co to mělo znamenat - někdo rušil spojení! To by znamenalo že...

"Lorenzo!" vykřikl náhle Zikmunda, až jsem málem nadskočil. "Úhybný manévry!"

Řidič zareagoval okamžitě. Vozidlo prudce uhnulo stranou - díky stabilizátorům jsme to sotva pocítili - a v dalším okamžiku zaduněla kousek za námi hlasitá exploze. A další.

"Kurva!" řval zepředu Lorenzo. "Jenom podělaná chůva! To tak!"

"Buď zticha a soustřeď se!" vykřikl Zikmunda a protáhl se k němu do kokpitu.

"Můžete je zaměřit raketami?" ozval se Mitowski přiškrceným hlasem.

Seržant mu věnoval shovívavý pohled. "To sotva. Bombardujou nás z oběžný dráhy - naše zbraně nemaj takovej dosah. Musí si s nima poradit Comp nebo Parsifal. A nám nezbude než doufat, že sakra rychle."

Pevně jsem se chytil madla, na jazyku zvláštní pachuť. V tom okamžiku jsem si nemohl vzpomenout ani na to, jak se jmenuju. Všechno zatemnil strach.

Warrior znovu prudce uhnul na stranu. Další exploze. Další.

"Koukej na údaje ze senzorů, ty lemple!" křičel Zikmunda. "Zkus to předvídat!"

"Do hajzlu!" řval Lorenzo. "Mám něco na radaru - klesá to atmosférou přímo k nám..."

Kousek od nás zaduněla exploze mnohem hlasitější než ty předchozí - a pak jsem ucítil, že letím. A se mnou celý warrior. V tom okamžiku vypověděly stabilizátory službu. Narazil jsem do madla u stěny a před očima mi zajiskřilo. S posledním zbytkem vědomí jsem se ho zachytil, div jsem si nevykloubil ruku, když to s warriorem prudce trhlo.

Pak jsem měl před očima černo.

***

Vzápětí všudypřítomné podivné ticho proťal ostrý zvuk. A další. Další. Přišlo mi, jako kdyby někdo rozkrojil nebe. Vzhlédl jsem: letadlová loď právě z hangárů vypouštěla hybridní stíhačky. Jakmile se stroje dostaly do bezpečné vzdálenosti od mateřského pravidla, zapnuli piloti hypersonické motory a stíhače vzápětí zmizely někde na obzoru.

Nedávalo mi to smysl. Kam to vlastně letí? A proč je Kolonisté vůbec vypouštějí? Vždyť Pyrrha je naprosto bezbranná, nejsou tu žádní vojáci - neměl jsem odvahu nás do toho výčtu zahrnout.

Odpověď na obě otázky jsem dostal záhy.

Ze vzdálenosti zhruba deseti kilometrů vyšlehl ostrý záblesk světla a letadlovou loď doslova rozpůlil ve dví - došlo mi, že je to vysokoenergetický laserový paprsek, běžně používaný na válečných křižnících. Další paprsek zasáhl jednu z hybridních stíhaček a doslova ji vymazal z nebe.

Bože. Ještě nikdy jsem neviděl, že by měl takovou sílu...

Přímo nade mnou se ozýval ohlušující rachot. Záď letadlové lodi se začala v místě masivního poškození oddělovat od trupu - viděl jsem na vlastní oči výbuchy, které dělení doprovázely, slyšel ostrý zvuk naznačující lámání přepážek, kovové skřípění. A pak se zadní část s konečnou platností odervala a začala padat k zemi.

Vzduch se náhle přestal třepotat, měl jsem opět normální váhu. Došlo mi, co to znamená, dřív, než jsem zaslechl výkřik seržanta Zikmundy.

"Antigravitační generátory selhaly! Pryč! Všichni pryč!"

Než jsem stačil zareagovat a rozběhnout se, trvalo to dvě tři sekundy. Ale mě to přišlo jako celá věčnost. Zahlédl jsem Zikmundu, jak utíká k osadě na kopci, hned za ním byli Lorenzo s Müllerem, kteří drželi velkou bednu, jíž museli předtím vytáhnout z transportéru. Následovalo je několik mariňáků a doktor Hesjedal, který jako jediný vyjma mě zbyl z našeho záchranného týmu. Pravá ruka mu zplihle visela u těla a já si uvědomil, že má vykloubené rameno.

Oblohou burácel ohlušující řev.

Prudce jsem vyrazil kupředu, neodvažoval jsem se znovu vzhlédnout.

Někde na obzoru, v místě, kde se muselo nacházet ono vysokoenergetické dělo, prozářilo oblohu několik oslnivých výbuchů, jak hybridní stíhače eliminovaly největší hrozbu - nejenom pro ně, ale i pro koloniální válečné lodě na orbitě.

Deset metrů, dvacet, třicet...

Zřetelně jsem viděl, jak se cesta zatmívá stínem, který se neustále zvětšoval...

Otočil jsem se - zadní část letadlové lodě právě dopadla tři sta metrů za mnou do nedalekého pole. Svět na okamžik ztichl. A pak se ozvala ohlušující exploze, která mě na několik vteřin připravila o sluch. Dostihla mě tlaková vlna a mrštila se mnou o zem. Tvrdě jsem dopadl na břicho, vyrazilo mi to dech. Ignoroval jsem to, překulil se, abych se znovu postavil, a...

Přední část letadlové lodi byla padesát metrů nade mnou - následovala vteřina, kdy mi celý život proběhl před očima - a pak se zapnul záložní reaktor na studenou fúzi a znovu se spustily antigravitační generátory.

Zbytek lodi se zastavil dvacet metrů nade mnou.

Zíral jsem na to, oči vytřeštěné hrůzou. "Do prdele!" vykřikl jsem.

Díky blízkosti obřích generátorů jsem měl tělo doslova přibité k zemi - přišlo mi, že vážím snad tunu.

Pak antigravitační generátor na levoboku selhal.

Hlasitě jsem zařval.

Přední část lodi se vychýlila nalevo a prudce nade mnou proletěla, aby narazila čtyřicet metrů ode mě do pole pšenice. Překulil jsem se na břicho, abych se alespoň částečně kryl před následnou explozí.

Žádná nepřišla. Místo toho mě za krkem plesklo několik klasů pšenice a zasypala mě sprška hlíny. Zvedl jsem se na všechny čtyři a sklepal ji ze sebe.

"Zkoušíte si, jaký to bude v hrobě?"

Vzhlédl jsem a spatřil seržanta Zikmundu s typickým úsměvem na tváři. Jak to, že toho chlapa nic nerozhodí, napadlo mě. Já už jsem několikrát zalitoval, že jsem si ráno nevzal hnědý trenky. Znovu jsem se podíval na jeho zdeformovanou tvář - odpověď se přímo nabízela. Zažil prostě mnohem horší věci.

"Vtipný," poznamenal jsem.

"Jochocho," zasmál se Zikmunda - a pak mu zmrzl úsměv na rtech.

Vysoko nad námi - snad v samotném vesmíru - vykvetla exploze.

Vzápětí jsem zaslechl, jak Zikmundovi zarachotilo v mikrovysílačce - rušička na letadlové lodi už byla mimo provoz. Zbledl jako stěna. "To byl Parsifal!" vykřikl. "Parsifal byl právě zničenej!"

Ne, to, ne...

Do očí se mi vhrnuly slzy. Většinu lidí na palubě jsem znal. Byli mezi nimi dobří kamarádi, přátelé... Dvě stě padesát ztracených životů... Proč?

Někde nad námi se náhle ozval vysoký jekot. Vzhlédl jsem. Tečka na obzoru - jeden hybridní stíhač - udělala prudký obrat a zamířila přímo k nám. Pilot vzápětí "podřadil" na klasický proudový motor a stíhač zpomalil, aby nás mohl lépe zaměřit.

"Do hajzlu!" vykřikl Zikmunda. Pohlédl k osadě a pak k přední části letadlové lodi. Odhadl jsem, na co myslí - byla silně pancéřovaná. Rozhodně to byla lepší skrýš než osada s domy ze dřeva a cihel. A navíc to bylo prostě blíž.

"Za mnou!" vykřikl seržant. Naťukal několik pokynů do mikropočítače na paži, skočil do pšenice - vzor jeho kombinézy se ihned změnil a téměř splynul s polem - a rozběhl se k vraku. Kamuflážní kombinéza byla dobrá věc - ale v okamžiku, když nás stíhač jednou zaznamenal vizuálně a věděl, že tam někde jsme, mu tak maximálně mohla ztížit zaměření. Úplně neviditelné nás prostě udělat neuměla. Věděl jsem to a všichni okolo mě také. Aktivoval jsem kamufláž a následoval jsem seržanta - vysoké klasy, mokré od předchozího deště, mě švihaly do rukou, některé byly dokonce tak vysoké, že mi uštědřily solidní ránu do obličeje. Nebyl čas se tím zatěžovat. Zikmunda právě zmizel za vrakem a společně s ním Lorenzo s Müllerem, kteří stále táhli tu zpropadenou bednu.

Nad sebou jsem zaslechl hukot stíhačky.

K úkrytu mi zbývalo necelých pět metrů.

A pak se za mnou ozval vysoký řev. Otočil jsem se. Hesjedal zakopl o nějaký kámen a svalil se na zem. Těžce se drápal na nohy, pomáhaje si nezraněnou rukou. Chtěl jsem se pro něj vrhnout - ale stíhač v ten okamžik vypálil. Jeden laserový výboj skončil v pšenici dva metry od Hesjedala a další ho doslova roztrhl ve dví. Skočil jsem a zřetelně cítil, jak další dopadá do místa, kde jsem předtím stál. Pak jsem zapadl do kukuřice a po mazlavé hlíně jsem doslova doklouzal za vrak. Další laserové střely se zastavily o jeho pancéřování. Stíhač prosvištěl nad našimi hlavami a pilot začal provádět obrat.

Snažil jsem se postavit na nohy, ale svaly mě přestávaly poslouchat, těžce jsem dýchal, před očima Hesjedalovo tělo. Obraz se změnil. Mitowski. Těžce jsem polkl. Parsifal. Proč, proboha? Nevěděl jsem, co bylo horší. Žal nad smrtí druhů, anebo strach?

Právě ten mě donutil otevřít oči. Stíhač se na obzoru otočil a zamířil k nám. Průser byl ten, že jsme byli z téhle strany zranitelní.

"Zalezte tam dolů!" vykřikl seržant a máchl žilnatou rukou - mezi střední částí lodi a polem zel metr vysoký a zhruba šest metrů široký otvor. Pak se sklonil k bedně, kterou celou dobu vláčeli, otevřel ji a hodil Lorenzovi zařízení, připomínající kovový batoh - a stejně tak se nasazovalo na záda.

Zmizel jsem společně s několika mariňáky v otvoru mezi klasy polámané pšenice a přikrčil se. Stíhač nalétával. Žaludek se mi svíjel strachy, na okamžik se mi zdálo, že nemůžu ani dýchat. Zbývalo pár vteřin, než se dostane do střelecké pozice. A co pak? Ochrání nás loď dostatečně? Co když se pilot trefí do pole těsně k otvoru? Co se stane? Nezasype nás to?

Zikmunda byl stále venku. Co tam proboha dělá? "Seržante!" naléhal jsem na něj, hlas se mi třásl. "Pojďte se schovat!"

Ignoroval mě a vytáhl z bedny lesklý válec. Zamrkal jsem - byla to podle všeho protiletadlová zbraň. Zikmunda naťukal několik pokynů na zabudovaný dotykový displej, hodil si rouru na rameno, zamířil a vystřelil. Ze zbraně za hlasitého burácení - musel jsem si na okamžik zakrýt uši - vyletěla inteligentní raketa a zamířila ke stíhačce. Pilot provedl změnu kurzu a znovu zapojil hypersonické motory, aby střele zmizel. I ta vzápětí zrychlila.

Zikmunda složil válec na zem a zazubil se. "To ho na chvíli zaměstná!"

Vzápětí obzor rozzářilo ostré světlo.

"Jo!" zaradoval se a tleskl rukama.

Pak se někde nad námi ozval třaskavý zvuk a nad vrakem přeletěl další stíhač.

Zikmunda tam jen tak stál.

"Sestřelte ho!" houkl jsem na něj - to co jsem viděl, mi dodalo trochu odvahy.

Koukl na mě zlostným pohledem. "To si myslíte, že ty rakety seru? Z warrioru jsem víc zachránit nestihl." Koukl na Lorenza. "Teď je to na tobě!"

Mariňák zmáčkl několik tlačítek na "batohu". Překvapeně jsem na něj zíral - ze zařízení se vysunul kovový exoskelet a automaticky přilnul k Lorenzovým rukám se zaťatými pěstmi. Pod nimi jsem spatřil dvě široké hlavně.

Lorenzo natáhl ruce vstříc stíhačce a pak z hlavní vyletěly dva silné laserové paprsky, mnohonásobně překračující to, co dokázala obyčejná puška. Jeden z paprsků stíhačku minul, druhý se zakousl do pancéřování na pravém křídle. Ozval se zvuk trhaného kovu. Stroj začal padat ve spirálách k zemi - vzápětí se podařilo pilotovi sklon letu vyrovnat, ale to už schytal další ránu do hybridních motorů. Stíhačka vybuchla a na okamžik ozářila všechno kolem.

Až při tom výbuchu mi došlo, jaké je všude šero. Tma přicházela rychle. Někde v dáli se ozval zvláštní cvrčivý zvuk - že by místní cikády?

"Už můžete ven!" ozval se Zikmunda.

Vyškrábal jsem se z úkrytu a začal si procvičovat ztuhlé nohy. Pomalu ale jistě se mě začala zmocňovat úleva.

Lorenzo se opřel o bok lodi a zazubil se na mě. "Dali jsme jim ale na frak, co?" Pak se něco velice rychle mihlo vzduchem - tak, že jsem to nestačil vůbec zaznamenat. Lorenzo vykulil oči. A pak mu upadla hlava...

***

V jednu chvíli ji prostě měl a v druhé už ne. Jeho tělo se sesulo na zem jako hadrový panák, z přerušené krční tepny cákala krev; jeden rudý cákanec mi potřísnil hrudní pancíř. Udělalo se mi nevolno a měl jsem co dělat, abych nevyklopil svůj oběd. Strach mi znovu sevřel útroby.

Jak se to proboha stalo?

"Všichni pryč!" vykřikl Zikmunda. "Všichni pryč od tý lodi!"

Překvapeně jsem na něj pohlédl. "Přežil snad někdo z posádky?"

Zavrtěl hlavou. "Pochybuju. Ale něco tam je - a ať se propadnu, že vím..."

Vzápětí mu kolem hlavy proletěl laserový paprsek - minul ho, ale přesto mu ožehl přilbu. Instinktivně jsem se vymrštil do vzduchu a dopadl do pšenice. Pud sebezáchovy mi velel dostat se pryč - ale kam. Kam vlastně?

Spatřil jsem seržanta, jak po něčem zuřivě pálí. Odněkud z vrcholu havarované lodi přiletěl další laserový paprsek. I tentokrát Zikmundu minul. A další. Seržant chtěl uskočit, ale paprsek ho zasáhl přímo doprostřed hrudního pancíře. Zikmunda klesl na pravé koleno - na okamžik jsem si myslel, že je vážně raněný -, ale pak se znovu vyškrábal na nohy. Paprsek zřejmě neměl dostatečnou intenzitu, aby prorazil nepoškozený pancíř. Další rána už ale mohla mít horší následky. Seržant to určitě věděl. I přesto se nehýbal a opětoval palbu. A zjevně něco zasáhl - v houstnoucím šeru jsem zahlédl, jak někde na vrcholu lodi vybuchly energetické jiskry.

"Prohledejte okolí vraku - doufám, že havárii přežil jenom jeden ten šmejd!"

Postavil jsem se na nohy. Tak jo Desi, nepanikař, nepanikař. Začal jsem dávivě kašlat a snažil se zklidnit zažívání. No tak... Musím se někde schovat a nechat to na mariňácích. Pohledem jsem zalétl k otvoru pod vrakem. Nebylo tam zas tak špatně...

Zvedl jsem se na nohy, když se něco odpoutalo od vrcholu vraku a dopadlo to přímo na mě. Neudržel jsem rovnováhu a společně s tou věcí jsem se skutálel do pšenice. Vzápětí jsem spíše slyšel, než cítil, jak se mi něco ostrého zakusuje do hrudního pancíře. Chytil jsem tu věc rukama - nebylo to velké, nemělo to ani půl metru v průměru -, a prostě jsem to ze sebe odhodil. Tvor dopadl na všechny čtyři - robotické - končetiny. Vyšvihl jsem se na nohy. Ta věc - robot - se na mě dívala modrozeleným senzorem na vrcholu plochého oválu, který tvořil tělo; na něm se jako nástavba skvěly laserové emitory.

Čekal jsem, že to robot do mě prostě napálí, ale neudělal to. Místo toho zdvihl jednu nohu ze země - z přední části se vysunul nůž ostrý jako břitva, kterým mě chtěl předtím rozpárat.

Nejdřív mě napadlo, že si chce prostě moji smrt vychutnat, ale pak mi došlo, že to není člověk, ale robot. Nemá emoce. Nemyslí. Všechno je to jenom program. Zatraceně svinskej program.

Možná jsem měl utíkat. Ale v ten okamžik jsem nebyl schopný ničeho. Jenom jsem tam stál, se zdřevěnělýma nohama a čekal na smrt.

Robot skočil.

A pak ho zasáhl rudý výboj a stroj dopadl tvrdě na zem, zmítaje nohama, jak se na ně snažil znovu vyšvihnout.

Roztřásl jsem se a měl jsem co dělat, abych nespadl na zem. V mém zorném úhlu se objevil Zikmunda, přišel ke zmítajícímu se stroji a pak na něj namířil emiksdvěstětrojku. "Chcípni, šmejde!" Pak zmáčkl spoušť a další laserový paprsek z bezprostřední blízkosti robota roztrhl.

Cítil jsem, jak se začínám pomalu uvolňovat.

"Nesnášim tyhle zmrdy," ulevil si seržant a odplivl si. "Podle mě to není férovej boj. Ale Kolonisti na to koukaj jinak. Pokud můžou, nasadí do první linie tyhle autonomní roboty. Na každej jejich lodi je jich několik desítek. Pěkně hnusní šmejdi. Naštěstí ale nemají dost silnej pancíř - Kolonisti spíš sázejí na jejich obratnost a pohyblivost." Podíval se na mě. "Měl byste je vidět ve městě. Lezou po stěnách domů, skáčou po střechách... Těžko se sestřelujou. A maj sakra dobrou mušku. Měli jsme štěstí, že tihle parchanti byli pocuchaný z toho pádu."

Kousek vedle mě se ozvalo zašustění trávy. Prudce jsem sebou trhl, očekávaje další útok, a spatřil jsem Müllera. Mužík měl přes rameno přehozeného jednoho robota a tvářil se nadmíru spokojeně. Zazubil se. "Dostal jsem dva," oznámil seržantovi. "Víc jich nebylo." Znělo to zklamaně - asi si představoval, že tu bude celá horda.

Seržant ho poplácal po ramennou. "To bude dobrý, Müllere. Prozkoumejte ten vrak a zjistěte, odkud se ti šmejdi dostali ven. Musí tam bejt nějakej poklop - najdeme ho a pak se schováme uvnitř."

Müller přikývl a vydal se k lodi.

Pohlédl jsem na seržanta. "Copak pro nás Comp nepošle transportér a neevakuuje nás?"

Zikmunda se ušklíbl. "Comp je v háji. Od tý doby, co přestalo rušení, jsem monitoroval všechny frekvence. Jakmile byl Parsifal zničenej, stáhli se do svrchní atmosféry plynnýho obra, kde můžou uniknout nepřátelskejm senzorům. A já jim to nemám za zlý, protože je to pořád lepší, než bejt rozmetanej na prach. A jestli jsem dobře slyšel, Asociační operační svaz tu nebude dřív než za tři hodiny. Ne, kamaráde, teď jsme v tom sami."

V žaludku mě znovu bodl strach. Přikývl jsem a automaticky jsem následoval Müllera k vraku, nohy se mi třásly, pohled jsem se snažil upírat na srpek Poseidonu, který dominoval obloze. Po pár krocích jsem se ale zastavil. Zhluboka jsem se nadechl, otočil se a vykročil nazpět k seržantovi. Málem jsem ho v houstnoucím šeru ani nespatřil: byl ke mně otočený zády a klečel na zemi. Když jsem k němu přišel blíž, zjistil jsem, že v ruce drží stéblo geneticky modifikované pšenice.

Odkašlal jsem si. Seržant vzhlédl.

"Já...," začal jsem, ale pak jsem se zadrhl. "Víte, s tím robotem... Ani jsem vám nepoděkoval - za další záchranu života."

Zikmunda pokrčil rameny. "Neděkujte. Nic na tom není. Chce to jenom léta praxe, odříkání." Podíval se na pšenici a ostře se zasmál. "Víte, co je na tom všem zvláštní? Na Vesmíru? Všechno má oválný tvar: hvězdy, planety, měsíce. I tohle stéblo, když ho rozlomím."

"Já vám nerozumím."

"Chci tím jenom říct, že možná na stejném principu pracuje osud. V kruhu. Že se s některými lidmi po celý život setkáváme, i když je míjíme bez povšimnutí. Možná i my dva se jednou znovu setkáme, dávno po tom, co tohle všechno skončí. A pak možná vy zachráníte mě."

Chvíli jsem nad tím přemýšlel. "Já si myslím, že..."

Náhle se ozvala silná detonace - skoro mi to připadalo, jako kdyby zaburácel nějaký extrémně silný hrom. Instinktivně jsem klesl k zemi, srdce až v krku.

"Co to, kurva, bylo!" vykřikl Zikmunda. Pohlédl jsem na něj - poprvé za celou dobu vypadal vyděšeně. Nelíbilo se mi to.

Pak jsem na ztemnělém obzoru spatřil hustý dým a plameny ohně.

Ach ne...

Bylo to v místě, kde byla osada...