Na Střekov!
Nejprve bych se rád přiznal k jednomu ze svých hříchů: každou neděli ráno se na ČT1 dívám na Toulavou kameru a Objektiv. Má to řadu výhod: člověk si hezky pocestuje z pohodlí své sesle a také načerpá nějaké ty tipy na výlety. No a jednoho dne, tak před dvěma lety, jsem v Toulavce viděl reportáž z hradu Střekov v Ústí nad Labem – srdce se mi ihned sevřelo touhou ho osobně navštívit. Ale Ústí?! Není to takové to podivné severočeské město s nevalnou pověstí? Neměl bych mít s sebou pomalu plynovou pistoli? :-D Nakonec jsem se však rozhodl, že i přes možná rizika té dobrodružné cesty musím prostě Střekov (a jeho okolí) vidět. A ten čas nazrál o minulém víkendu.
Hrad Střekov
Jedu ve vlaku RegioJet a užívám pohodlí první třídy. A proč by ne? Jízdenka je na rozdíl od druhé třídy jen o cca 15 korun dražší, a za to si mohu hovět v pohodlném koženém křesle, ve voze se mnou jsou jen dva tři lidi a k tomu je jako bonus zdarma voda, káva a džus. No neber to! Pomalu se blížíme do Litoměřic, kde jsem byl v únoru, a nastává poslední úsek cesty do Ústí nad Labem. Vlak má projíždět Českým středohořím, tak jsem trochu napjatý, podvědomě tuším nějaké zajímavé výhledy. Vlak se rozjíždí, míjíme useknutý vrch Radobýl, kam jsem se v únoru v potu tváře vyškrábal, Žernosecké jezero a vnoříme se do Brány Čech. A já čumím na úchvatné scenérie Labského kaňonu. Nevypadalo to nějak takhle podobně ve vnitrozemí Madeiry? Samo že vypadalo – protože prostě sopky. Srdce se mi roztluče rychlostí sto dvacet úderů za minutu. Nádhera! Ne ten tlukot, ale ty scenérie. Pomalu se blížíme k Ústí, vyhlížím hrad Střekov, který se má hrdě vypínat na skalisku hned nad tratí a… srdce už mi tluče rychlostí sto čtyřicet pulsů. Jako by se přede mnou zjevila kulisa nějakého italského hradu umístěného v podhůří Apenin!
Trať a vysoko nad ní usazený hrad Střekov
Nadšeně jsem vystoupil ve vlakové stanici Střekov, vyšel jsem před nádražní budovu a tam… policejní zásah. Mé nadšení opadlo. Dobře, jsem přece jenom v tom Ústí nad Labem, ne na Madeiře anebo v Itálii. Raději jsem se rychle klidil pryč, rychlochůzí jsem překonal lávku překonávající trať a úsek cesty vedoucí garážemi. Nemusel jsem koukat do mapy, hrad Střekov, ke kterému jsem mířil, je prostě nepřehlédnutelný.
Jenže já ještě nešel na prohlídku. Do Ústí jsem dorazil brzy, kolem deváté, a hrad se otevíral až v půl jedenácté. Tudíž jsem měl ještě poměrně dost času. A jelikož nerad čekám, rozhodl jsem se, že dojdu po turistické na vyhlídku Karla Hlaváčka, která se nachází cca kilometr a půl nad hradem. A rozhodně jsem po té turistické nešel sám! Protože pod hradem se nacházelo stanoviště, které obsluhovali nějací teenageři a rozdávali lidem, co tam dorazili, mapy a instrukce. Tudíž mi docvaklo, že se jedná o nějakou organizovanou turistickou akci. Já jsem zklamaným chlapcům radost neudělal, obešel jsem se bez zapsání a bez listinného materiálu. Navíc jsem dle hovoru zaznamenal, že trasa rozhodně nekončí na vyhlídce, ale na nedalekém vrchu Vysoký Ostrý.
Pod hradem Střekovem
Zdolal jsem tedy asi kilometr a půl celkem brutálního (ne kvůli sklonu, ale kvůli tomu, že se fakt celou dobu šlo bez přestávky do kopce) stoupání a ocitl se na vyhlídce. Bylo to fajn, přehlédl jsem celý jeden úsek Labe a mohl jsem si ofotografovat Střekov z výšky.
Stoupání na vyhlídku Karla Hlaváčka
Areál hradu focený z vyhlídky
Po krátkém odpočinku jsem zase zamířil rychlým sešupem dolů a to bylo celkem zábavné, protože jsem neustále v protisměru potkával vláčky znavených poutníků, účastnících se oné turistické akce – tolik závistivých pohledů jsem dlouho nezažil! Korunu tomu dodal jeden obézní těžce oddechující pán s pořádným panděrem, který se opíral o strom, a vypadalo to, že to s ním každou chvíli sekne.
„Dolů to jde dobře, co, pane?!“ houkl na mě.
„Jo, jo,“ děl jsem já.
„Do kopce se zadýchávám,“ stěžoval si.
„A máte to ještě štreku.“
„Vím,“ zahučel.
V duchu jsem si říkal, proč že tam vlastně leze? Aby ho odtud transportoval vrtulník?
To už jsem ale dorazil k hradu přesně na otvíračku. A já se nemohl prohlídky dočkat, protože je Střekov vystavený podobně jako můj oblíbený Karlštejn, tzn. na několika úrovních, přičemž té nejvyšší v případě Střekova vévodí věž bergfritového typu (a citadela).
Hlavní brána
Na hradě vás uvítá kostlivec
Je libo trocha historie? Podnět ke stavbě gotického hradu vévodícího Labskému kaňonu dal v roce 1316 nejspíše český král Jan Lucemburský. Hrad přešel prakticky ihned do vlastnictví Vartemberků, od šestnáctého století až do dnešních dob (s výjimkou rudých časů komunistických) je v rukou Lobkoviců. Což poznáte okamžitě, jakmile vejdete branou do útrob hradu, protože na vás mrkají reklamy na pivo Lobkowicz, které se čepuje ve venkovním baru a v restauraci umístěné v budově bývalé kovárny. Jakmile jsem ji spatřil, nadšením jsem málem zavýskl (kecám), protože jsem ten den vzhledem k trase netušil, kde se najím. Hradní restaurace jako by mi byla seslána rovnou z nebe! Jenže nejprve jsem si chtěl jít pořádně prohlédnout hrad, natěšený na šmejděníčko šmejdění. Koupil jsem si za sto dvacet korun vstupenku, do ruky mi byl vtisknut zafóliovanný text, popisující hlavní hradní pamětihodnosti (během prohlídky mi málem dvakrát uletěl) a já vyrazil do akce.
Rytířský sál
Nejvyšší část hradu, jíž vevodí věž bergfritového typu
Pohled na masu hradu a okolí krajinu z citadely
Potuloval jsem se hradním areálem, do toho svítilo sluníčko a Labe hluboko pode mnou oslnivě jiskřilo v jeho paprscích. Pomalu jsem stoupal hradním areálem, od zrekonstruovaného rytířského sálu, přes paláce a ruinu bašty, co byla kdysi proměněná v kapli, až k nejvyššímu bodu hradu, který tvoří ona bergfritová věž a „citadela“, která je s hlavní hmotou pevnosti spojena (nebo spíš bývávala spojena) padacím mostem. Dřív tam stávala opevněná budova, nyní je to jen holé prostranství s bezvadným výhledem na Ústí (a na hrad). Bylo to skvělé místo na to si udělat snímek. Nejprve jsem se pokusil o selfie, jenže se mi nepodařilo nahňahňat do jednoho snímku můj rozměrný obličej a onu bergfritovou věž. Další má myšlenka patřila stativu, co jsem měl v batohu, jenže rozložit ho je malý proces, navíc se všude motala spousta lidí, kteří by tento typ zvěčňování se mohli zkomplikovat. V tu chvíli mě napadlo, že by bylo vlastně úplně nejlepší mít selfie tyč. Tak. A k tomuhle se ještě vrátím k závěru…
Čili nakonec jsem se zvěčnil tak, že jsem položil svůj enormně velký a celkem drahý foťák na vrchol zábradlí (v duchu jsem se modlil, aby nehapal) a vyfotil jsem se společně s onou věží na samospoušť. Nemusím snad ani dodávat, že se většina fotek nepovedla…
Díky exponované poloze se z hradu nabízely překrásné výhledy do okolní krajiny
Když jsem byl ofocen, vydal jsem se na pomalý úprk dolů hradním areálem k restauraci. Spěchal jsem zejména kvůli tomu, že právě končila komentovaná prohlídka hradu (odehrává se v každou celou hodinu), a já usoudil, že pak se všichni, co se jí účastnili (a že jich nebylo málo), zakutají právě tam. A já chtěl rozhodně sedět na terase s vyhlídkou na Labský kaňon! Už už jsem se těšil na kus pořádného žvance, jenže čáru přes rozpočet mi učinil pohled na zdejší „hradní“ ceny. V tu chvíli mě totiž všechna chuť přešla, protože 269,- Kč za guláš fakt platit nebudu. Dal jsem si tedy nakonec jen třináctistupňové pivo (zajímavě nazvané polotmavý démonj, bu bu bu :-D) za mrzkých 54,- korun a spokojil se s proteinovou tyčinkou, co jsem měl v batohu. No a i přes můj úprk dolů bylo na terase nakonec plno, tedy až na dva stoly, na nichž lístečky hlásily „rezervace ve 12:00“. Jelikož bylo 11:45, usoudil jsem, že se tam ještě můžu usadit, nicméně pivo jsem pil skutečně proklatě rychle… :-D A jak jsem se tak rozhlížel po okolních stolech, asi devadesát procent lidí stejně jako já skončili u tekutého posílení. No jo, hradní ceny…
Masarykova zdymadla
Jakmile jsem dopil (v břiše mi ještě žbluňkalo), zamířil jsem k Masarykovým zdymadlům (postaveným v letech 1934-1936 s cílem splavnit tuto část Labe), protože právě přes ně se dá přejít na druhý břeh řeky. A musím přiznat, že to je přechod přes řeku vskutku zajímavý – tu se stoupá po schodech, tu zase klesá, tu se člověk noří do samotné stavby…
Přechod přes zdymadla
Jakmile jsem Labe zdolal, zamířil jsem proti jeho proudu k vyhlídce známé jako Vrkoč (to kvůli načechraným sopečným skalám, vystupujícím z jednotné hradby smíšeného lesa). Ach ten krpál, který k ní vede! Podobné kopce jsem fakt zažil jen na Madeiře!
Do kopce na Vrkoč
Těsně před samotnou vyhlídkou jsem narazil na přírodní překážku: přes cestu ležel padlý rozvětvený strom, který se nedalo nijak obejít, protože byl na obou stranách stezky příkrý svah. Jediným místem, kterým se dalo protáhnout, byl otvor mezi jeho dvěma mocnými větvemi. Dlouho jsem neváhal. Zkušeně jsem se za jednu z nich pověsil a chtěl jsem se protáhnout otvorem, nicméně mi jaksi nedošlo, že mám na zádech objemný batoh, navíc pán už není nejmladší a za poslední rok celkem zfotrovatěl (chápejte: narostlo mu panděro). Takže jsem se zaklínil a chvíli mi trvalo se zase odklínit, přitom jsem se taky pěkně zaprasil. No, když se nestane nic horšího… Nicméně po tomto dobrodružství s padlým stromem mi byla odměnou vyhlídka a krásné pohledy na Labský kaňon, Střekov, Masarykovo zdymadlo a samotné Ústí nad Labem.
Vyhlídka z Vrkoče
Pohled na Střekov, Masarykova zdymadla a Ústí nad Labem
Jakmile jsem vše nafotil, zamířil jsem zpátky (opět začal můj souboj s padlým stromem a opět mi dal stejně jako poprvé dost zabrat), napojil jsem se na turistickou stezku, kterou jsem předtím opustil, a po pár metrech jsem došel k Vaňovskému vodopádu, což je se svými dvanácti metry výšky jeden z nejvyšších vodopádů Českého středohoří (a možná dokonce i ten nejvyšší). Potkal jsem u něho poměrně dost lidí, většina ho jen okukovala a posedávala na kamenech, jen nějaký ukrajinský teenager, na kterého volali Váňo, a jedna starší obézní paní se svorně odhodlali překonat zrádný terén a dojít až k samotnému vodopádu. Chvíli jsem sledoval ekvilibristiku oné horalky a zápolil jsem s myšlenkou, že bych výstup po kamenné suti taky podnikl – to je tak, když jedu na adrenalin. V té chvíli mám tendenci oblézt všechno. Počkal jsem, až se paní společně s Váňou vrátí zpátky, a pak jsem se přímo k vodopádu vydal já. Cesta tam byla dobrá, nafotil jsem si vodopád pěkně zblízka, horší už to bylo zpátky, protože jsem jaksi zapomněl, že už jsem na rozdíl od Váňi, skákajícího z kamene na kámen, přece jen starší pán a musím sestupovat trochu opatrněji. Dvakrát jsem se tam na kamenech málem rozsekal, ale krom naraženého palce na noze jsem nakonec vyvázl bez větších zranění.
Vaňovský vodopád
Vaňovský vodopád zblízka
Následoval cca čtyřkilometrový pochod k výletnímu zámečku Větruše, a to po úbočí kaňonu. Procházka to byla celkem příjemná, jediné, co mi vadilo, byla frekventovanost oné turistické cesty. Ono se ale ani nedá moc divit, protože na Větruši se ten den pořádala nějaká akce pro děti, takže to mnoho rodičů spojilo s turistickým výletem. Předtím, než jsem došel k zámečku, jsem ještě zamířil na tzv. Humboldtovu vyhlídku, kde jsem se nakonec rozhodl roztáhnout stativ a vyfotit se, nicméně i tentokrát to byl docela proces…
Ha! A jsem tam.
Výletní zámeček Větruše
Po třetí hodině jsem konečně stanul u Větruše, kterou jsem si obešel, navštívil jsem vyhlídkovou věž (vstupné je dobrovolné) a pak jsem za 25,- Kč sjel lanovkou do nákupního centra Forum. Jelikož jsem měl poměrně dost času, rozhodl jsem se, že pojím housku plněnou kebabem u jednoho asijského rychlého občerstvení. No a nakonec jsem ještě navštívil Datart, kde jsem si koupil selfie tyč kombinovanou s monopodem, čímž jsem se rozhodl rázně vyřešit problémy, co mě ten den (a nějakou dobu předtím) sužovaly. Pá pá, stative, sbohem a šáteček! Takže jsem si z Ústí nad Labem odvezl i jeden suvenýr, který otestuju na Maltě, kam mířím příští sobotu. Jupí!
Centrum Ústí nad Labem focené z vyhlídkově věže Větruše, vévodí mu obchodní centrum Forum svírající do kleští kostel Nanebevzetí Panny Marie.
Labe v centru Ústí, zachyceny jsou na něm i všechny tři zdejší mosty, nejznámější je ten nejzazší, Mariánský most.
Cestou na vlakové nádraží jsem byl v jedné ulici ještě kulturně obohacen (průvodní znaky toho obohacení byly hlasité výkřiky a zpěv), mohl jsem také obdivovat jeden z ústeckých přechodů pro chodce, kde všichni (krom komunity zdejších bezdomovců) čekají na zelenou více než pět minut, a pak už jsem konečně zapadl do vlaku, kde jsem si opět užil dvě hodiny strávené v pohodlí první třídy.
Jak tohle povídání zakončit? Tak, že se do téhle oblasti do budoucna ještě vrátím, protože mi zdejší příroda učarovala. Ještě letos bych se chtěl vydat kus za hranice a navštívit Bad Schandau, do budoucna bych rád viděl Děčín, Hřensko a také si prošel okolí Lovosic.
Výletům zdar! :-)
