Na Orlickoústecko za Lanšperkem a Andrlovým Chlumem
Před nedávnem jsem si řekl, že bych zde na webu založil novou rubriku, zaměřenou na to, co mě už nějakých pár let hodně baví: a to cestování. Staniš se. Počínaje dnešním dnem zde občas naleznete nějaký nový článek, zaměřený na mé zážitky z výletů a cest, doplněný bohatou fotogalerií. Doufám, že se při jeho čtení zrealaxujete, pobavíte, a že vám případně bude inspirací.
Moje maličkost brzy ráno na Lanšperku
První vlašťovkou, vypuštěnou do světa, je výlet, který byl pro mě prakticky nouzový. Ne že bych neměl itinerář na tenhle rok plný, naopak přetéká až přes okraj, ale žádný se mi nechtělo přesunovat do března (to je tak, když má člověk o výletu určitou představu… :-D ). A tak jsem si vzpomněl, že jsem kdysi dávno brouzdal v mapě po okolí Ústí nad Orlicí a myslel si, že by nebylo špatné tam někdy zajet. Tak jsem se zase po letech na Ústí nad Orlicí zaměřil (kartograficky) a nakonec jsem shledal, že jo, že je to to pravé ořechové pro slunný březnový den. Nejdříve jsem plánoval navštívit zříceninu gotického hradu Lanšperk, odtud dojít pěškobusem do Ústí, kde bych spočinul v nějaké vymazlené hospůdce, a odtud se vydat na vrch Andrlův chlum, kde se nachází chata Českého klubu turistů a rozhledna.
Vyrážel jsem časně zrána, na sobotu jsem vstával ve vskutku nekřesťanskou hodinu (po páté) a vstávání to bylo o to těžší, protože jsem v pátek večer trochu hýřil (ehm). Nicméně na vlak jsem se dostavil v čas. A když už už zastavoval v mé domovské stanici, hrábl jsem do kapsy bundy, kde mám VŽDYCKY uložený respirátor a… kapsa byla prázdná. No přece kvůli blbýmu respráči neodpískám výlet! Takže jsem jel jako mnoho dalších spoluobčanů až do Kolína bez náhubku, stejně jsme v druhém patře dvoupatrového vagónu seděli jen dva a průvodčí se ani neobjevil. A i kdyby ano, mám pocit, že by mu to stejně bylo jedno. Každopádně jsem si při mezipřistání v Kolíně respráč koupil v Relayi a ještě jsem se vybavil kafem.
Nastal čas přesedlat do rychlíku na Blansko. Cesta proběhla v pohodě, bál jsem se zpoždění, protože na trase byly nějaké ty výluky, vlak ho skutečně nabral, ale nebylo nijak katastrofální. Když jsem se konečně vykulil v Ústí, měli jsme jen pět minut a motorák na Lanšperk tu na nás čekal, takže fajn. Ale kdyby ne, měl jsem ještě plán B (neboť zastávám pionýrské heslo "buď vždy připraven" :-D ), naštěstí jsem ho však nemusel realizovat.
Gotický hrad plášťového typu - Lanšperk
V mrazivém ránu jsem vystoupil v Lanšperku a můj pohled ihned dopadl na zdi hradní zříceniny, nacházející se na kopci nad vlakovým nádražím. Ihned jsem sáhl do brašny pro fotoaparát, zapnul ho, zacílil, scvakl a ejhle… hlásilo mi to, že uvnitř není paměťová karta. A ta tam VŽDYCKY je. Takže nastala událost, co se stává jednou za milion let – den předtím jsem přetahoval fotky do počítače a prostě ji tam zapomněl vrátit. Takže už už jsem se smiřoval s tím, že budu fotit jen mobilem, když tu mojí hlavou bleskla nezřetelná vzpomínka na to, že jsem si kamsi do brašny dával druhou kartu těsně předtím, než jsem v září letěl na Madeiru. Takže jsem zapátral a skutečně jsem ji objevil v boční kapse. Heuréka! Den byl zachráněn. :-D
S lehkým srdcem jsem začal stoupat k hradní zřícenině, pod níž leží stejnojmenná obec. Od nádraží až k hradu je to asi kilometr a půl. Našel jsem ho celkem snadno (ne že by šel přehlédnout... :-D ), a to díky značení v obci: hrad, ku hradu a podobně. A i kdyby nebylo, v dnešní pokrokové době máme ještě navigaci a mapy od Seznamu, že… :-D
Takže jsem konečně stanul před Lanšperkem, gotickým hradem, který za časů oněch (tedy ve třináctém století) založil jistý Vilém z Drnholce - alespoň na Wikipedii se to tak píše. Marně byste zde hledali pozůstatky věží, jen tu jen dlouhá, velmi dlouhá obvodová hradba – podobnému typu hradu se říká hrad plášťový a v Čechách se jedná o ojedinělou stavbu.
Hrad "zevnitř"
Prošel jsem si hradní areál a také jsem vyšplhal na zdejší vyhlídkovou plošinu, ovšem varuji, je to jen pro pohybově zdatnější návštěvníky, protože se na vrchol dostanete po třech ocelových žebřících. Nicméně výhled není nijak oslnivý, klidně můžete zůstat dole.
Výhled z plošiny
Poté, co jsem si prošel zříceninu, jsem nezamířil zpátky k nádraží, jak jsem původně zamýšlel, ale ke zdejší kapli, kterou jsem z hradu spatřil (a přišla mi zajímavá), navíc i k ní vedly i ukazatele. Cestou jsem byl svědkem neobvyklého úkazu: to když se přede mnou objevila prazvláštně (tak nějak po staru) oblečená dívčina, která zamířila ke sloupku s Pannou Marií u jednoho z domů, poklekla před ní, pokřižovala se, pokračovala k domu a před jeho prahem též poklekla a pokřižovala se, načež zmizela uvnitř. Zíral jsem na to s otevřenou pusou. Jako bych se najednou propadl pár století do minulosti. Byl to snad přelud? Po tom neobvyklém setkání jsem konečně stanul u oné zajímavé kaple – byla vystavěna v pseudogotickém stylu na konci 19. století.
Pseudogotická kaple Nanebevzpetí Panny Marie v Lanšperku
Jakmile jsem si kapli řádně nafotil, zamířil jsem zpátky k vlakovému nádraží a odtud dál po zelené turistické stezce vinoucí se po úbočí kopců směr Ústí nad Orlicí. Tento úsek, vedoucí opadaným listnatým lesem (nikde ani živáčka), byl chvílemi až hypnotizující.
A kolem se tyčily kmeny stromů...
Ze zelené jsem nakonec trochu odbočil, abych si prošel Údolí Sejfů (prý pojmenované po sejpech, co tu zbyly ze středověké hornické činnosti, pak tedy nevím proč ne sejpů, ale sejfů...) , kde prý mají v tomto období růst oslnivé koberce bledulí jarních. Čekal jsem tedy krásu, z níž mi bude přecházet zrak, úplně jsem před vnitřním zrakem viděl tu záplavu bílých květů. Asi takhle. Neviděl jsem ani jednu. No možná jsem pár zahlédl, ale klidně dobře to mohl být další přelud. Zřejmě jsem údolí navštívil příliš brzo. Co jsem ale viděl, byli lidi – valili se jich tudy celé zástupy! A jedna historka z natáčení: vidím zakuklenou skupinku, která poskakuje po zamrzlém potoce, a snaží se prorazit led. Á, řekl jsem si, teenageři na výletě. No, když jsem přišel blíž, vyloupla se z těch teenagerů skupinka padesátnic. No, blbnout může člověk v každém věku… :-D Já jsem tedy na zamrzlém potoce neskákal, já jsem ho fotil.
Zamrzlý potok v Údolí Sejfů
Opět jsem se vrátil na zelenou turistickou, která kopíruje i naučnou stezku Okolo Cakle, a to už bylo Ústí coby kamenem dohodil. Procházel jsem těsně kolem Tiché Orlice, takže jsem si ji samozřejmě musel zvěčnit.
Tichá Orlice
Bylo půl dvanácté a já jsem byl konečně v Ústí. Není lepší čas na to, zajít si na oběd! Navíc mi už v břiše po pochodu řádně kručelo. Moje volba byla jasná. Zamířil jsem do nepálsko-indice restaurace (měl jsem chuť zkusit něco nového), kterou jsem si už předtím vyhlédl na netu. Prostředí bylo příjemné (stejně jako obsluha) a nabízená krmě vskutku exotická. Nakonec jsem si objednal jídlo gorkhali tikka (což jsou ostře kořeněné kuřecí kousky) s třemi druhy omáček, k tomu rýži a ještě jsem návdavkem dostal zadara k ochutnání tradiční nepálské placky. Hotová hostina! Teď jen jak to jíst, protože vše bylo naservírováno zvlášť a samotné gorkhali tikka na vyhřívaném talíři. Nejdříve jsem se snažil okoukat sousedy, ale nakonec jsem zvolil nejjednodušší strategii, a to tu, že jsem prostě jedl z vyhřívaného talíře, kousky masa jsem si máčel v omáčce a pak si nabíral rýži. Když ale začala rýže (a omáčka) končit na stole (a já dostal pocit, že si o mě bude indický majitel myslet, že jsem čunče), jsem jednuše vše sesypal na talíř, na němž mi číšník přinesl příbory. A bylo to.
Gorkhali tikka
Z restaurace jsem vyšel pořádně nacpaný, sotva jsem se valil, a to mě ještě čekal výstup (ani jsem netušil, jak pekelný bude) na Andrlův chlum. Krátce jsem ještě okoukl miniaturní náměstí (celé Ústí nad Orlicí mi tak trochu připomínalo Hlinsko) a zamířil jsem ku kopci.
Městské muzeum v Ústí nad Orlicí se nachází v secesní Hernychově vile
Po prvních dvou stech metrech směrem vzhůru jsem si myslel, že to neujdu, protože jsem měl fakt líné nohy a navíc mi začalo být vedro, takže jsem svlékl bundu (kterou jsem ve chvíli, kdy jsem vkročil do stínu, zase rychle oblékl). Ale mátožně jsem postupoval vpřed, myslíc na dobyvatele Himalájí, kteří měli určitě taktéž v břiše nepálské pokrmy a zvládli to, a postupně to bylo jen lepší a lepší. Jen jsem zjistil, že jdu po špatné cestě (na Andrlův chlum jich vede hafo, ta, po níž jsem kráčel, se jmenovala stará cesta), takže jsem postup korigoval, až jsem se ocitl na zelené, po níž jsem chtěl původně jít. Zelená několikrát přetíná silnici točící se v serpentinách k vrcholu a lemuje ji několik kaplí.
Jedna z kaplí lemujících zeleně značenou turistickou stezku
A nakonec jsem s jazykem na vestě, cítící se jako pokořitel Mount Everestu Edmund Hillary, konečně stanul na Andrlově Chlumu (559 m.n.m.). Chvíli (malou chvíli) jsem strávil odpočinkem a pak jsem se vydal na rozhlednu (protože mám všeobecně sklony k masochismu a sebepoškozování… :-D ). Nachází se na padesát metrů vysoké víceúčelové ocelové věží, slavnostně otevřené v roce 1996. Výstup byl zničující hlavně pro moje stehna, co každé dvě otočky jsem musel odpočívat, ale nakonec jsem stanul na vrcholu, odkud se nabízel vskutku impozantní a daleký výhled. Ústí nad Orlicí bylo jako na dlani, vidět byly i zasněžené vrcholky Orlických Hor, Králický Sněžník, a kdyby byla lepší viditelnost, jistě bych dohlédl i dál. Pořídil jsem samozřejmě celou sérii fotek a pak jsem se vydal dolů.
Ocelá věž, na níž se nachází rozhledna
Pohled z rozhledny na Ústí nad Orlicí
Pohled dolů, na chatu Českého klubu turistů
Vrcholek rozhledny
Krátce jsem si odpočinul a pak už jsem se vydal tříkilometrovým sešupem směrem k orlickoústeckému vlakovému nádraží. Zde jsem se vyzbrojil kávou a tyčinkou (sláva automatům! :-D ) a čekal jsem cca čtvrt hodiny na vlak, který přijel takřka na čas (sláva Českým drahám! :-D ).
Byl to celkově velice povedený výlet, který proběhl prakticky podle plánu, v nohách jsem měl přes dvanáct kilometrů a musím přiznat, že jsem nakonec spal jako dudek.
