Moje léto 2021
Léto je za námi, takže je potřeba rekapitulovat. Pro mě bylo opravdu nabité – ani ne tak psaním, jako objevováním a poznáváním. Navštívil jsem totiž poměrně hodně míst v naší vlasti a také se na přelomu léta a podzimu vypravil na krásnou a hornatou Madeiru.
Madeiře se ne nadarmo říká Ostrov květin.
Červenec byl pro mě ve znamení tvorby, protože jsem po dlouhých pěti měsících začal opět pracovat na rukopise mého dobrodružného thrilleru Červ, který už se vlastně Červ nejmenuje – pro větší údernost získal název Smrtící červ. :-D Dopsal jsem čtvrtou a pátou část románu a opatřil jej epilogem. Práce pro mě skončila 22. srpna a musím neskromně přiznat, že jsem s výslednou podobou thrilleru velice spokojen. Nyní se po více než měsíční pauze vrhnu na jeho úpravy, které mi však příliš času nezaberou – i kvůli tomu, že jsem román pročítal průběžně a jeho první polovinu vlivem pauz dokonce opakovaně.
Toť psaní. Nyní k cestování (k psaní se ale ještě vrátím :-D). Ze všech míst z českých luhů a hájů, které jsem během léta navštívil, mi nejvíc utkvěly v paměti dvě: a to Zruč nad Sázavou, protože její zámek je vskutku luxusní, a pak Kouřim se svou starobylou krajinou. Její návštěvu jsem si užil o to víc, že se tak trochu vztahuje k literárnímu projektu, s nímž tak trochu koketuji. Původně se mělo jednat o jedinou samostatnou knihu, v současnosti to však vypadá na vícero knih s jedním hlavním hrdinou. Všechny by se točily ohledně odhalování různých mystérií a tajemství z české historie, a to od příchodu Slovanů do našich končin do doby českého krále a římského císaře Karla IV. Za účelem projektu jsem již navštívil Tetín (a Damil nad ním se pnoucí) a Vyšehrad a další místa čekají – například Budeč, Říp anebo tajemný vrch Oškobrh. Kdy budu na románech pracovat, to zatím sám netuším, přednost zatím mají jiné projekty…
Zámek ve Zruči nad Sázavou
Tajemný Lechův kámen poblíž Kouřimi - místo, kde dávní Slované prováděli své obřady a který mohl sloužit i jako obětiště.
Jelikož už jsem dlouho nebyl v zahraničí (celých pět let), rozhodl jsem se tomu udělat letos přítrž a vyrazil jsem na jeden z makaronézských ostrovů, na krásnou (a řádně hornatou) Madeiru. Musím přiznat, že jsem si celých těch osm dní pobytu naprosto a bezkonkurenčně užil. Nejednalo se o žádnou plážovou povalečskou dovolenou (ostatně se říká, že Madeira není na koupání, ale na koukání), ale o intenzivní poznávací pobyt, během něhož jsem vyzkoušel prakticky vše, co tento atlantický ostrov nabízí: hlavní město Funchal, horskou turistiku, turistiku podél levády (zavlažovacího kanálu, jímž se svádí voda z hor do údolí), procházku botanickou zahradou, místní gastronomii (hlavně espadu, tzv. „ošklivou rybu“, která se běžně podává s pečeným banánem anebo marakujou) i rum. Jediné, co mi zbývá, je vyzkoušet zdejší tradiční nápoj poncha, který je složen z bílého rumu, medu a citronové anebo pomerančové šťávy. Na ochutnávku ještě dojde, protože jsem si ho přivezl s sebou domů... :-)
V Porto Moniz na severozápadě ostrova. Městečko se nepyšní jen lávovými jezírky, v nichž se dá bezpečně koupat, ale i malým akváriem umístěným ve zdejší pevnosti.
Vodopád Véu da Noiva (Něvěstin závoj) na severním pobřeží Madeiry. Dříve vedla přímo pod vodopádem silnice (na fotografii je stále patrná), nyní se do útesu zavrtává tunel (ostatně je jimi celý ostrov řádně prošpikován)
Na stezce mezi Pico Arieiro (1818 m.n.m.) a nejvyšší horou ostrova Pico de Ruivo (1861 m.n.m.). Na nejvyšší vrchol Madeiry jsem kvůli nedostatku času nedošel, ale alespoń jsem si užil část této zajímavé (a poctivě větrné) horské stezky.
Asi největším zážitkem pro mě bylo zdolání nejvýchodnějšího cípu Madeiry, členitého polopouštního poloostrova Ponta de Sao Lourenco s výstupem na Pico do Furado. Byla to bezkonkurenční turistická lahůdka s perfektními fotogenickými scenériemi a výhledy. A mě osobně přinesla jedno překvapení navíc – protože když jsem se blížil k oáze Casa de Sardinha, rozložené pod vrchem Pico do Furado, najednou jsem se zastavil a řekl si: „Panebože, já jsem na Velikonočním ostrově.“ Protože okolní krajina, hojně porostlá seschlou vysokou travou a posetá sopečnými balvany jako by mu z oka vypadla! Chybělo jen jediné – sochy Moai. Na Madeiru toho bylo importováno mnoho: hodně rostlin (eukalypty) a spoustu různé havěti. Moai bohužel ne. Tak snad jednou, přímo na Velikonočním ostrově… :-D
Úžasný poloostrov Ponta de Sao Lourenco.
O dobrodružství tu vskutku nebyla nouze...
Zdejší polopouštní květena.
Ne, tohle opravdu není Velikonoční ostrov... :-D
Celý výlet měl jen jednu malou vadu na kráse – jelikož je poloostrov nejzazším kouskem Madeiry, je nutné si celou cestu, čítající asi šest kilometrů, projít zpátky, nejde udělat žádný okruh. Ale alespoň jsem si toto překrásné místo užil o něco déle. A málem jsem si odnesl i suvenýr – protože mi při jedné ze zastávek do otevřené brašny od fotoaparátu málem skočila zdejší ještěrka. :-D Ostatně na ty lze na Madeiře narazit všude. Úplně všude... :-D
Celkově to byla moc krásná dovolená (až na jeden infarktový zážitek, kdy se mi podařilo u stolku ve snack baru zapomenout brašnu s foťákem, naštěstí mi ji ale obsluha uschovala a on se tak ke mně šťastně vrátil) a já doufám, že na příští nebudu čekat dalších pět let. Pokud to situace dovolí, chtěl bych příští rok navštívit Maltu, která mi učarovala svým bohatým historickým bohatstvím, dávnými megalitickými chrámy počínaje a středověkými opevněním a paláci konče, a napřesrok anglický Dartmoor, konkrétně si projít turistické cesty Abbots Way a Lych Way. Pokud milujete Anglii stejně jako já, pak vřele doporučuji pořad „Starodávné cesty“, který moderuje britský herec Tony Robinson a jenž před časem dávali na Prima ZOOM, konkrétně epizodu vztahující se přímo k Dartmooru. Věřte mi, stojí to za to. :-)
Přeji vám krásný podzim a ať máte stále co ke čtení!
Dodatek: pokud vás zajímají další fotky (nejen) z mé madeirské dovolené, sledujte mě na mém instagramovém profilu.
