Druhá část Admirála Byrda odstartovala!
Nastal čas kreslení plánků!
Je to pár dní, co jsem začal pracovat na druhé části mysteriózního sci-fi thrilleru „Admirál Byrd a tajemná kněžka Vrilu“. Jelikož se její děj odehrává v antarktické zimě roku 1934, kdy Byrd trávil několik měsíců „sám a sám“ na Bollingově předsunuté meteorologické základně, umístěné na Rossově ledové bariéře, rozhodl jsem se, že by bylo celkem fajn udělat si plánek oné základny, abych byl při popisech přesný (a navíc mi to pomůže více se vžít do děje). Zdařilo se to i kvůli tomu, že Byrd je tak trochu puntičkář a všechny dispozice chaty, tvořící srdce základny, a jejího vybavení detailně popsal ve své knize „Sám a sám.“
A teď mě omluvte, jdu se zabalit do kabátu ze sobí kožešiny a ponořit se do děje knihy, konkrétně do její dvanácté kapitoly.
Ale nebyl bych to já, abych si na závěr neodpustil drobnou ukázku.
Seděl jsem na svém lůžku, stále zpola zabalený ve spacím pytli, a třásl jsem se zimou – ale i strachem.
Vstaň!
V mysli mi náhle vystřelil příkaz.
Obrnil jsem se proti chladu, panujícímu v místnosti – a udělal jsem to. Ihned, jak se moje bosé nohy setkaly s promrzlými borovicovými prkny, která tvořila podlahu, jsem chtěl zalézt zpátky, má vůle polárního dobyvatele však byla silnější. Rychle jsem sáhl po tlustých vlněných ponožkách, které ležely na zemi opodál. Jakmile byla má chodidla (tedy ta část těla, která nejméně vzdorovala omrzlinám) v relativním bezpečí, přivrávoral jsem k židli, přes jejíž opěradlo obvykle ležely přehozené mé svršky. Nyní tam však nebyly.
Kde jsou?
Jak jsem tam tak bezradně stál, chlad se do mě dával stále víc a víc. Byl příliš velký. Bylo mi jasné, že chata přes noc nemohla tak vymrznout, nehledě na vichřici.
Ale padací dvířka jsem přece zavřel. Pamatoval jsem si na to. Na okamžik, kdy jsem se o včerejším večeru polomrtvý únavou a bolestmi rozhlížel po fádní Bariéře, která se táhla zdánlivě donekonečna. Klouzal jsem tehdy pohledem sem a tam, hledal sebemenší známku pohybu a nebezpečí. A pak jsem se zadíval na nebe, poseté myriádami hvězd, a na okamžik se mi zdálo, že mě pozorují. V té chvíli jsem zatáhl hlavu dovnitř, poklop jsem pevně uzavřel a zajistil na západku, kterou jsem k němu přidělal teprve před třemi dny, krátce poté, co jsem se vrátil z průzkumu Oktagonu.
