Dokončena třetí část "Admirála Byrda"!
Vzal jsem si v práci týden dovolenou a krom vykonání nějakého toho sněžného výletu jsem si dal závazek, že chci napsat třetí část ,„Admirála Byrda a tajemné kněžky Vrilu“, odehrávající se v předválečném Hamburku. Splněno, právě jsem za ní udělal poslední tečku. Musím přiznat, že to byla jízda, byť náročná na reálie – přesto mi šla práce od ruky, i kvůli tomu, že na ni byl čas a díky absenci běžného týdenního shonu a stresu jsem se na ni mohl dobře soustředit.
Nyní si dám cca čtrnáctidenní pauzu na vydechnutí a pak budu pokračovat částí čtvrtou, v níž Byrda zavedu na naše území, konkrétně do Litoměřic, kde se mu podaří dostat do dodnes tajemné podzemní továrny Richard, v níž možná nacisti pod vedením Byrdova knižního úhlavního nepřítele, generála SS Dr. Ing. Hanse Kammlera, v závěru války konstruovali své Wunderwaffen, zázračné zbraně.
Už se na to nesmírně těším.
A závěrem přikládám i ukázku z konce třetí části:
Byl to Everett, samozřejmě.
Nemusel mi radit, co mám v té chvíli dělat. Dal jsem se na útěk, kolem mě svištěly kulky. Jedna z nich mě zasáhla do pravého lýtka. Zhroutil jsem se na zem dva yardy od otevřených dveří vozu. Everett zaklel, popadl mě za ramena a vtáhl mě na zadní sedadla. Potom za mnou zabouchl dveře, rychle oběhl vůz a naskočil do něj.
Řidič zařadil rychlost, pneumatiky zakvílely a my se vydali na ústup. Jedna z kulek v té chvíli zasáhla zadní sklo a na mě se sesypal déšť střepů.
A to bylo také vše.
Unikli jsme. Ale nacistická hrozba společně s tou antarktickou dál rostla.
Schwabenland onoho 17. prosince 1938 skutečně opustil hamburský přístav a již 19. ledna následujícího roku dorazil k antarktickému pobřeží princezny Marthy – krátce předtím na toto území vzneslo nárok Norské království a pojmenovalo ho Země královny Maud. Na pobřeží vyrostl prozatímní tábor, Němci během pěších výprav zkoumali krajinné prvky a z paluby expediční lodě vzlétly oba Dorniery, které svými sériovými kamerami během sedmi letů prozkoumaly více než 600 000 kilometrů čtverečních antarktického povrchu a pořídily 11 000 fotografií, mnohdy barevných, mimoto také objevily několik nových pohoří a území bez ledu – jedním z nich byla i Schirmacherova oáza. Něco tam hledali. A bylo zjevné, že to i našli. Zároveň Němci z palub obou hydroplánů shazovali hliníkové šípy s kuželovými hroty z oceli a třemi stabilizačními křídly s vytlačenou svastikou, jimiž si značili a oficiálně nárokovali prozkoumané území, které nazvali po své lodi Neuschwabenland – Nové Švábsko –, a to nehledě na požadavky Norska. Schwabenland se do Hamburku vrátil 11. dubna 1939 a kapitán Alfred Ritscher byl vyzdvihován jako hrdina.
Ne všichni členové jeho posádky však připluli zpátky do Evropy: někteří v Antarktidě zůstali. OSSS potvrdila, že v dubnu a květnu 1939 v Novém Švábsku zakotvilo několik německých velrybářských plavidel, jedno z nich o výtlaku 20 000 BRT, která na svých palubách mohla vést díly nové základny, jíž se začalo říkat Základna 211. Nebyla velrybářská, jak se oficiálně tvrdilo, ale vojenská.
O několik měsíců později, 31. srpna 1939, došlo k fingovanému přepadení německé vysílačky v Gliwicích, kterou měli na svědomí příslušníci Waffen-SS, oblečení v polských uniformách. O pouhý den později spustilo Německo operaci Fall Weiss a zaútočilo na Polsko.
Začal největší konflikt v historii, který přerostl v novou světovou válku.
Válku obludnou a zrůdnou, která zasáhla a poznamenala mnoho z nás.
I mě.
