Čarodějný Chotuc
Dnes nás čeká jedna z nejtajemnějších a nejmystičtějších nocí v roce. Jednak se pálí čarodějnice a jednak na dnešek připadá i jeden z keltských svátků, Beltine. Nedalo mi to a vyrazil jsem na jedno tematické místo, kde se dříve odehrávaly a možná ještě odehrávají čarodějnické sabaty, a které bylo významné i pro Kelty – na svědecký vrch (což je v podstatě osamělá vyvýšenina) Chotuc nacházející se u městysu Křinec na Nymbursku. A abych na ty divé ženštiny s nosem opatřeným pohlednou bradavicí s pár chlupy nebyl sám, vzal jsem si na pomoc moji malou kníračku, Briannku.
Vrch Chotuc v záplavě žluté
Náš výlet odstartoval na vlakovém nádraží v Křinci (leží na trati Nymburk-Jičín), odkud jsme v dobré náladě vyrazili přímo k Chotuci, pod nímž se aktuálně nachází malebně žluté řepkové pole. Naší první zastávkou byl opuštěný židovský hřbitůvek, ležící u silnice přímo pod kopcem. Chotuc je totiž nejen vrchem záhadným a mystickým, ale také dalo by se říct „pohřebním“.
Briannka pod Chotucem
Vše odstartovali už jeho první pravěcí obyvatelé, kteří na něm žili v 6. a 5. století před naším letopočtem a přináleželi ke kultuře popelnicových polí. Po nich přišli Keltové, kteří stejně jako mnozí jiní vycítili magickou auru Chotuce a vykonávali tu první obřady. Ve třináctém století pak byla na vrcholu v místě bývalého pohanského pohřebiště vystavěna kaple a později kostelík, který tu stojí dodnes. Kolem něho pak vyrostl další hřbitov, tentokrát křesťanský – stejně jako v případě židovského se však na něm už nepohřbívá a je v dosti žalostném stavu, protože se před lety stalo okolí Křince revírem vandalů, jejichž tempo bylo vražedné.
Židovský hřbitov v Křinci
Židovský hřbitov byl dosti zarostlým (to mi připomíná, že budu muset mé spolunocležnici prohrábnout kožich, jestli si nepřivezla z výletu nějaké nezvané hosty…), ale i přes poničené náhrobky velice přívětivým místem. Pořídil jsem tu několik fotografií a snažil jsem se nasát zdejší atmosféru. Od židovského hřbitova jsme šli ještě chvíli po silnici a nakonec jsme začali stoupat na Chotuc. Pokud byste nás chtěli napodobit a vyrazit sem na výlet, nemusíte si dělat starosti. Jelikož vrch leží v Polabí, měří pouhých 254 metrů, takže dostat se nahoru není skutečně žádný problém. Tady jsem už Briannku mohl pustit na volno, i když jsem ji nakonec asi dvakrát uvazoval, protože jsme se potkali s jejími psími kolegy, kteří byli rovněž na procházce. Ze strání kopce se nabízí příjemný výhled do okolí, hlavně na obec s kuriózním názvem Hrubý Jeseník, jejímž hlavním lákadlem je zajímavá rozhledna, z níž je prý vidět až na Prahu.
Výhled z Chotuce
Briannka samozřejmě nesmí chybět
Cestou na vrchol jsme také minuli několik informačních tabulí, patřících ke zdejší naučné stezce. Potom už jsme stanuli u kostelíku se hřbitůvkem, kde se pohřbívalo od třicetileté války do roku 1953. Vévodí mu otevřená hrobka zdejšího významného továrníka továrníka.
Hrobka na "vrcholovém" hřbitově
Na hřbitovech už jsem zažil různorodé pocity, ale musím přiznat, že ten chotucký je velice pozitivním místem, které bylo navíc příjemně prohřáté sluncem – což se ostatně shoduje se zvěstmi o Chotuci, který prý má na své návštěvníky působit silnou pozitivní energií. Další zajímavostí je, že když jsme z kopce sešli dolů, opřel se do nás ledový vítr. Nahoře jsem ho ale vůbec nepocítil, vrchol byl opravdu prohřátý sluncem skoro jako by bylo léto.
Chotucký hřbitov
A ještě jednou chotucký hřbitov, tentokrát i s kostelíkem
Takže jsem zmínil kulturu popelnicových polí, zmínil jsem Kelty, zmínil jsem období po třicetileté válce. Co nám schází? Jo, ty čarodějnice! Svědectví o nich prý kdysi dávno podal jakýsi poutník, co na Chotuc zavítal o Filipojakubské noci, a zdejší lidé údajně až do poloviny 19. století věřili, že se zde jednou za čas bosorky scházejí a obcují s mladíky, které unášejí z okolních vesnic. Jelikož už nějakou dobu toužím po setkání s čarodějnicí – tedy spíše s pohlednou čarodějkou, abych to uvedl na pravou míru –, tak trochu jsem tušil, že Chotuc bude sázkou na jistotu. Dokonce jsem se chtěl přihlásit coby dobrovolná oběť pro dnešní Valpružinu noc. Co čert nechtěl, na Chotuci jsem na žádnou představitelku magického řemesla, která by se mnou chtěla obcovat (ehm…), nenarazil. Nakonec jsem usoudil, že to bude tím, že už přeci jen nejsem žádný mladík (snažím se nebrat si to moc osobně, fňuk). Dobře, teď vážně: legendy o čarodějnicích prý zřejmě vznikly díky tomu, že se kopec stal vyhledávaným cílem zdejších bylinkářek a lidových léčitelů. Toť vše. Tečka.
Briannka už pádí dolů z Chotuce...
Ještě tu zmíním jednu věc. Na Chotuci má prý také docházet k paranormálním jevům: mají tu být slyšet podivné zvuky, podobající se chřestění řetězů, anebo se po stráních kopce mají prohánět přízraky. Asi takhle: žádný přízrak jsem neviděl (a prý ani Briannka, ale asi jsme tam byli ve špatnou denní dobu…), zato jsem už ve chvíli, kdy jsme přicházeli k Chotuci, zaslechl podivné třaskavé zvuky. Ono je to ale tím, že se pod kopcem nachází střelnice. Takže se mi podařilo alespoň pro tuto zdejší záhadu najít logické a zcela pozemské vysvětlení.
Hezké čarodějnice, Valpružinu noc, Beltine – ať už preferujete jakýkoliv název.
