Býčí skála vydá své tajemství
29.05.2024 20:12
Mám čerstvě po dovolené, tak je potřeba zase vrhnout síly do práce na literárních projektech a na nakladatelství – přináším tedy nejnovější info, jak na tom jsem.
Začnu aktuálně rozepsaným projektem, tedy Přízraky Býčí skály. V neděli jsem dokončil úpravy již napsaného textu, zásahy jsou minimální, což vždycky svědčí o tom, že jsem v dobré psací formě. V pátek se vrhnu na sepsání zbývajících pěti kapitol, očekávám, že to bude otázka dvou až tří týdnů. Držte palce, ať při mě stojí můzy! :-)
Co se týče nemetonského titulu, připravovaného na letošní Halloween, Míst, co si pamatují, tak jsem se již ponořil do podkladů ke zbývajícím dvěma povídkám, které budu psát přes léto. Před nedávnem jsem avizoval, že se bude povídka, týkající se záhady zelených dětí z Woolpitu, jmenovat Vlněná jáma (podle jména vesnice – wool/vlna, pit/jáma). Ve světle nových zjištění však musím (a rád) název změnit, a to na Vlčí jámu. Zjistil jsem totiž, že je současné jméno vesnice trochu matoucí a že ve skutečnosti pochází ze staroanglického spojení wulf-pytt, což lze přeložit jako jáma na chytání vlků, anebo právě vlčí jáma. To už zní víc cool a hororověji. Také jsem se dozvěděl zajímavé vysvětlení záhady oněch zelených dětí, které místní ve 12. století nalezli právě poblíž jedné z vlčích jam: prý to mohly být osiřelé děti cizích horníků, těžících poblíž vesnice měď, a za zelenou barvu jejich pokožky by tak mohly právě sloučeniny mědi, které přijímaly společně s vodou. Ostatně děti později samy tvrdily (když se naučily anglicky), že pocházejí ze země, kde vládne soumrak a nesvítí tam slunce... Ať už to ale bylo, jak chtělo, do příběhu určitě rád zakomponuju nejen vlky, ale i nějaké ty horníky...
Také se připravuji na sepsání dalšího románu (neprozradím, o co jde, jen to, že jsem z něho nadšený), nejspíš o letošní zimě. Zatím ladím děj. V předpřípravě je také již dříve zmíněný hororový román Maják, pojednávající o tajemném zmizení strážců majáku na ostrově Eilean Mòr, který se nachází poblíž skotského pobřeží, a také space opera Kladivo (zatím pomaličku, polehoučku ladím fikční svět). A můžu slíbit i něco z Vesmírné asociace. Těšte se.
Nádavkem přináším ukázku z Přízraků Býčí skály:
Po tři noci mě trýznily živé a děsivé sny. Objevoval se v nich esesák Udo Meyer, bijící dědečka v naší sednici, rusovlasá pohanská princezna z Býčí skály s uťatýma rukama a ohnivý muž-býk, chodící adamovskými lesy a strašící místní poustevníky.
Z jedné takto děsivé noční můry jsem procitl hluboko v noci. Byl jsem zpocený, přesto jsem se ve své posteli třásl zimou. Hrdlo jsem měl vyprahlé na troud, žadonilo o doušek vody. Věděl jsem, že mě žízeň dříve či později dožene k tomu, abych vstal a zahnal ji, nějakou chvíli jsem ale ještě zůstal ležet. Tma, převalující se v mém pokoji, byla hustá, přísahal bych, že má konzistenci a tvar. Neviděl jsem ani ručičky mého budíky, potřené fosforeskující barvou. Zneklidnilo mě to.
Náhle jsem zaslechl něco, co do ticha domku nepatřilo. Připomínalo mi to zvláštní škrábání. Jistě to budou myši, které se dovnitř dostaly z půdy. Zítra budu muset natáhnout pastičky, sýr byl však v dnešní době nedostatkovou záležitostí. Přemýšlel jsem, čím ho nahradit, když se škrábání ozvalo znovu. Přicházelo od zatemněného okna.
V žaludku se mi usadil strach. Že by to byl nějaký vagabund, který se potlouká kolem? Neustávající škrábání mě konečně přimělo opustit mou postel. Sotva jsem vsunul nohy do bačkor, stalo se něco nevídaného: venku vysvitla oslnivá záře a její prsty si hledaly cestu do místnosti mezerami mezi těžkým závěsem a rámem okna. Strnul jsem. Protože ani reflektory vozu by nebyly schopny učinit z noci den.
Pomalu jsem se doploužil k oknu a uchopil jsem hrubou látku závěsu. Nádech. Výdech. Odtáhl jsem jeho cíp. V té chvíli jsem vykřikl hrůzou, protože na mě hledělo mrtvé oko, věnčené plameny ohně. Odvrávoral jsem od okna, jat hrůzou. Venku planul muž-býk, strážce Býčí skály, a nahlížel mi do oken tak, jak se to tradovalo v nedaleké Habrůvce! Ba co víc, byl doprovázený svou suitou, protože jsem spatřil houf temných postav, z nichž každá držela v kostnatých rukách zapálenou svíci.
Muž-býk se odtáhl do okna a tu náhle do něj udeřil svým špičatým rohem. Okenní tabule počala praskat. Rychle jsem se vrhl ke dveřím, rozrazil jsem je… a stanul jsem tváří v tvář dědečkovi s popelavou tváří. Shlížel na mě slepýma, naprosto bílýma očima.
„Ty kosti v sobě mají velkou moc,“ pravil bezbarvým hlasem, „jsou poznamenány oním dávným masakrem. Proto jsme je pohřbili hluboko v lesích. Nebylo by totiž dobré, kdyby se ocitly v rukách okultistů.“ Uchopil mě za ramena. Jeho ruce studily jako led. „Nebylo by dobré, aby se jich zmocnil Schiele.“
Vymanil jsem se z jeho sevření, učinil jsem krok vzad a pak už jsem jenom cítil, jak padám. Byl to dopad do měkkého, ale ne na koberec. Byl jsem totiž v posteli. A v pokoji panovalo pološero, jak si do něj skrze závěsy hledalo cestu ráno.
Byl jsem dezorientovaný a zmatený. Co se to jenom stalo? Vzpomněl jsem si na muže-býka, nahlížejícího mi do okna, a na dědečka, který vypadal skoro jako duch. To se mi opravdu zdálo? Ještě nyní jsem cítil, že se třesu.
Probůh!
Rychle jsem vyskočil z postele. Jindy jsem si rád polehával, ale nyní jsem tam nechtěl strávit ani minutu navíc. Třesouce se zimou jsem zamířil do kuchyně, kde jsem si napustil dřez vody a opláchl jsem si tváře. Podíval jsem se na sebe do zrcátka. Vypadal jsem jako troska, pod očima mi bytněly fialové pytle únavy.
Musím se sebou něco udělat. Takhle to dál nešlo!
Znovu jsem vzpomněl na to, co mi říkal snový dědeček. Jak mluvil o kostech, okultistech a Schielem.
Kdybych skutečně na podobné nesmysly věřil, myslel bych si, že jde o nějaký prorocký sen. Jenže já byl mužem vědy, anebo jsem jím alespoň před uzavřením českých vysokých škol chtěl být. Jistě se mi v tom snu smotalo jen několik věcí dohromady. Přesto by bylo dobré upřít mysl jiným směrem, ne se utápět v beznaději. A jaký lepší směr byl než má celoživotní láska, historie a jeskyně?
Vzpomněl jsem na to, co mi dědeček říkal před svou smrtí. Nyní mě to svědilo a pálilo, žádalo si to bližšího pohledu.
Namazal jsem si kus chleba margarínem a pak jsem začal v sednici studovat dědečkovu rozsáhlou knihovnu, v níž byly mnohé svazky zaměřeny na speleologii. Během dospívání se mi stala svatyní a postupně jsem do té sbírky i já několika svazky přispěl.
Tím největším pokladem z celé sbírky byla německy psaná kniha Bilder aus der Mährischen Schweiz und ihren Vergangenheit, Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti, kterou neměl na svědomí nikdo jiný než slavný dr. Jindřich Wankel. Pokud bych ji otevřel, spatřil bych na její předsádce věnování, určené speciálně pro mého dědečka. Stálo tam: Drahý Jaroslave, můj skalní duchu, člověče z hamerského železa. Doufám, že budete strážit tajemství Býčí skály ještě dlouho poté, co už tu nebudu.
Ve světle nejnovějších událostí získalo to věnování úplně jiný rozměr.
